Proč o této zásadě toliko hovoříme? Jednoduše proto, že její projevy spatřujeme v každodenním životě, aniž bychom si to nějak zásadně uvědomovali. Tyto projevy spočívají v možnosti chovat se určitým způsobem vůči jiným osobám, navazovat kontakt s osobami podle své vůle a právně s nimi jednat. To lze nejlépe prezentovat na příkladu uzavírání smluv.

Vycházeje ze základního poznatku, že smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly obsah, přičemž tento obsah si strany v zákonem stanovených mezích mohly vytvořit svobodně, dle své vůle, je potřeba zdůraznit, že nikdo nesmí být nucen k uzavření smlouvy. Tedy časté případy osob, které tvrdí, že smlouvu byly nuceny uzavřít, protože jim druhá strana přednesla důvody, proč to mají udělat a smlouva se ukáže býti pak z velké části nevýhodná, jsou případy, které jdou bohužel k tíži těchto osob. Typickým příkladem mohou být praktiky tzv. šmejdů, podomní pojišťovací agenti, nabídky zaručených investičních příležitostí atd.

Přes výše uvedené však můžeme v běžném životě nalézt případy, kdy jsme povinni smluvní vztah uzavřít. Zde si pak jen určujeme, která nabídka takového smluvního vztahu je pro nás nejvýhodnější. Jako typický příklad smluvní povinnosti můžeme jmenovat uzavření pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla vlastníkem takového vozidla. Pokud vlastník vozidla takovouto smlouvu neuzavře, je přímo ze zákona sankcionován. Mezi další příklady povinných pojištění můžeme zařadit pojištění advokáta, či cestovní kanceláře.

Závěrem je nutno uvést, že každá osoba by měla pečlivě zvážit uzavření jakékoliv smlouvy, a to s důrazem na obezřetnost, uvědomělost a předcházení rizik, které mohou potencionálně hrozit. Při jejím uzavírání se pak podrobně seznámit s jejím obsahem a se všemi souvislostmi (v zásadě bez časového omezení). Rozhodnutí o uzavření smlouvy by poté mělo být učiněno se vší vážností a odpovědností, nikoliv jako nahodilá myšlenka či prudké hnutí mysli.