Přítomní si užili folklorní pásmo, ve kterém nechybělo ani mluvené slovo. Gajdoš Petr Unucka poskytl po skončení programu Třineckému hutníku rozhovor.

Kdy jste se rozhodl, že budete hrát na gajdy?
Už od dětství jsem měl takové vnuknutí, že na gajdy budu jednou hrát. Když jsem viděl nějakou fotku dudáka, hned mě to lákalo, zkusit si to. Hrával jsem sice na flétnu a další hudební nástroje, a nakonec jsem se rozhodl si gajdy koupit. To bylo před dvaceti lety, kdy mi bylo 27 let.

Bylo to první setkání s tímto nástrojem?
Do té doby jsem se s nikým nesetkal tak napřímo, že by mi nástroj půjčil. Nebyla příležitost. Já osobně, když má někdo chuť, nechám ho gajdy vyzkoušet si. Zjistí, že nástroj je to poměrně těžký, a navíc fyzikální. Spočívá v přemisťování vzduchu. Fungují zde dvě sféry, jedna je mechanická a druhá melodická, a mezitím se vše propojuje. Člověk na to musí během hraní myslet. A důležitá je i fyzička, bez ní si na gajdy nezahrajete. A k tomu ještě musíte zpívat.

Jak dlouho jste trénoval, než jste vystoupil před lidmi?
Hodně dlouho. Byly to roky, protože jsem hrával doma při různých příležitostech. Například koledy o svátcích. Ale úplně před lidmi to bylo před deseti roky. Deset let jsem trénoval, abych pak mohl vyjít před posluchače společně s folklorním souborem Slezan.

Je v našem regionu hodně gajdošů?
To je těžké. Jsou totiž gajdoši, kteří umí hrát, ale na veřejnosti už nehrají. Z těch aktivních je nejznámější asi Otmar Kantor. Občas si s ním zahraji a předáváme si zkušenosti. Pak jsou v Mostech tři hodně mladí gajdoši. Odhaduji, že celkem v našem regionu je sedm osm aktivních gajdošů. A rozdíl je ještě v tom, že jen někteří zpíváme, což je při hraní na gajdy technicky dosti náročné.

Když je vás málo, je o vaše vystoupení zájem?
Těžko říct, protože já hrávám našemu souboru k tanci a nedělávám klasické koncerty. Jsem součástí souboru a tak se cítím. Málokterý gajdoš hraje sám k tanci, protože gajdy mají specifický zvuk, na který lidé nejsou moc zvyklí. Po půlhodině už nepoznají, co hraji, protože nemají cvičený sluch.

Vychováváte si své nástupce?
Ano, ale je to složité. Nástroj potřebuje určité fyzické dispozice, proto nemůžu učit malé děti. To by nešlo. Mám syna, který by chtěl hrát, ale je ještě malý a ani neroztáhne prsty natolik, aby dosáhl na všechny dírky, což je omezení. U gajd se začíná v pozdním věku a člověk k tomu musí dospět i mentálně. Nejedná se o nějaký moderní nástroj, podstatné je hlavně chtít.

Máte nějaký svůj sen?
Dostat se do Strakonic a tam něco předvést na gajdy. To by se mi letos mohlo splnit, protože jsme tam byli pozváni jak s malým Slezánkem tak i se Slezanem. Už trénujeme a děti pozvolna poznávají gajdošské věci, čímž budou mít rozšířené portfolio.

Do Strakonic na mezinárodní dudácký festival jezdí soubory z celého světa. Jeho historie sahá až do 60. let minulého století. První ročník se uskutečnil v roce 1967. Jedná se o nejvýznamnější místo, kam se dudák může ve střední Evropě dostat.