Na tři tisíce rozličných předmětů historické hodnoty ukrývá depozitář Muzea Třineckých železáren a města Třince. Ten je umístěn v areálu od roku 2001. V bývalých skladech na ploše o rozloze zhruba 500 m2 nalezlo muzeum prostor pro uskladnění velmi starých, ale i novějších muzeálních exponátů. A to poté, co původní depozitář ve sklepních prostorách budovy muzea nejdříve v roce 1997 vyplavily povodně a později už přestaly být pro stále se rozšiřující sbírky dostatečné.
„Posláním muzea je uchovat pamětihodnosti. Už léta shromažďujeme předměty, které odkazují na místní regionální historii. Mnohé z nich jsou součástí Stálé expozice věnované historii Třineckých železáren a regionu. Všechny se nám tam však nevejdou, tak mají své místo zde v depozitáři,“ říká vedoucí třineckého muzea Eva Zamarská a ukazuje na jednu ze dvou vzácných ručně malovaných truhel. „Na tento kousek jsme obzvlášť pyšní. Jde o exponát z roku 1870.“
Zatímco v jedné z řady místností najdeme drobnosti jako jsou šperky, háčkované rukavičky, drobné předměty denní potřeby, nebo třeba kuchyňské náčiní, porcelán či keramiku, v jiné se těžko protáhneme skrz dřevěné školní lavice s kalamáři a původním školním rozhlasem. Zařízením, které muzeum získalo ze staré školy z nedalekého Hnojníku.
Věci jsou zde rozděleny podle účelu, k němuž sloužily. Je tu sekce etnografická plná dobových krojů, umělecká i užitková litina, hračky, hodinky, učebnice, věci z domácnosti jako třeba dřevěná pračka z roku 1912. „Kupříkladu ve sportovní sekci máme staré dřevěné lyže, hokejky i brusle našich babiček a dědečků. Donedávna byl v depozitáři schovaný i kožený fotbalový míč z 20. let, který je dnes vystaven ve Stálé expozici,“ doplňuje Eva Zamarská.
Speciální místo mají v depozitáři předměty související s historií Třineckých železáren. Například původně válcované profily, smaltované značky na kola, nářadí, ale i dárkové předměty, které huť dostávala nebo jimi obdarovávala hosty. Z provozů se podařilo získat kroniky nebo kuriozita: staré polohovací kovové lůžko z operačního sálu původní závodní nemocnice, která stála v areálu.
„Naše práce tedy nespočívá jen v pořádání pravidelných výstav, musíme se starat také o své sbírky. Místnosti pravidelně větráme a obzvlášť pečlivě prohlížíme průběžně hlavně textilní předměty, aby nedošlo k jejich poškození případnou vlhkostí či k napadení moly,“ popisuje část své práce vedoucí muzea, která si vede i pečlivou evidenci „Každý z exponátů má svou kartu, na němž je uveden popis, fotografie i jeho původ. Čili příběh, jak se do muzeálních sbírek dostal,“ dodává.
A jak se historické předměty do muzea obvykle dostanou? „Například tento trám z bourané kolonie Borek se zachránil pro další generaci. Odlitek litinové busty vyroben ve slévárnách se doslova vylovil z gutského potoka,“ čte z evidenčního listu. Řadu věcí však lidé do muzea přináší sami. Posledním takto darovaným exponátem je ruční práce – dřevěná maketa Gutského kostelíku.
Profesionální deformací však trpí také samy muzeální pracovnice, které neváhají zastavit u popelnic, vidí-li něco zajímavého. „Jsme tím opravdu postižené. Jednou jsem dotáhla od kontejneru staré sáně z 30. let 20. století a jindy z trávou zarostlého břehu u hřbitova litinový kříž, který jsme tři měsíce brousili a čistili pastou. Dnes má důstojné místo ve Stálé expozici,“ směje se Eva Zamarská. Žezlo po ní v této branži přebírá nová kolegyně Petra Molinová, která se nyní skryté práci v depozitáři věnuje intenzivně.
