Solný důl v městě Bochnia poblíž Krakova byl založený v roce 1251 a fungoval až do roku 1990. Posléze se unikátní šachta změnila ve vyhledávanou turistickou atrakci, ocitla se na listině světového dědictví Unesco.
„Důl funguje jako muzeum a lázně. Nabízí ubytování a pobyt v solné jeskyni. Sůl s jódem působí tak silně, že údajně bohatě postačí jen tříhodinová procedura,“ poznamenal Vladislav Martynek z Mostů u Jablunkova.
Spolu s Romanem Slowioczkem z Jablunkova, Lukášem Kubienkou z Hrádku a Josefem Bieleszem z Třince se počátkem března v historickém dole zúčastnil prestižního běžeckého závodu s názvem Dvanáctihodinový podzemní štafetový běh, který letos napsal už 16. pokračování.
Štafety jsou čtyřčlenné, na věku a pohlaví nezáleží. Běží se 12 hodin, jeden z běžců je vždy na trase. Okruh má dva a půl kilometru. Důl je v hloubce 212 metrů, teplota se pohybuje kolem optimálních 15 stupňů. „Zvolili jsme si taktiku, že jsme vždy běželi dvě kolečka čili pět kilometrů. Každý z nás je absolvoval celkem osmkrát, čili za tři hodiny běhu urazil 40 kilometrů. Všichni jsme prakticky absolvovali maraton,“ poukázal.
Byli jsme suverénně nejstarší štafeta, dohromady nám bylo téměř 240 let.Vladislav Martynek
V prestižním závodě startuje 65 štafet. Zájem je obrovský, účastníci se proto losují. „My jsme v osudí nebyli, byli jsme zařazeni na startovní listinu coby hosté ze zahraničí. Kromě nás v Bochni závodilo kvarteto Slováků, Litevců a Lotyšů, zbytek byli Poláci,“ upřesnil Martynek a přidal jednu zajímavost: „Byli jsme suverénně nejstarší štafeta. Dvěma z nás je už 61, ostatní mají 55, tudíž dohromady nám bylo téměř 240 let.
V silné konkurenci se neztratili. Chtěli skončit do 15. místa, nakonec uzavřeli druhou desítku, což považují za úspěch. „Byli jsme na takové akci poprvé a vůbec netušili, do čeho jdeme. Nejnáročnější pro nás bylo střídat dvacetiminutový běh s hodinovým odpočinkem. Člověk mezitím vychladl, musel se znovu převléknout. Když jsme trať zaběhli pošesté, cítili jsme, že už toho máme dost,“ přiznal bývalý atlet Šumperku a Třince.
Dodal, že běžci se neustále museli mít na pozoru. V dole bylo přítmí, a navíc poměrně úzkou běžeckou trať na jedné straně lemovala již nefunkční železniční trať. „Skvělá atmosféra, pro nás všechny neskutečný zážitek. Já osobně pod zemí ještě nikdy neběhal. V Bochni jsme strávili tři dny. Dorazili jsme v pátek, v sobotu byl závod a v neděli vyhlášení vítězů. Všichni se zdravili postaru slovy Szczęść Boże čili zdař bůh,“ přiblížil Martynek, pro něhož to byl druhý letošní závod.
