Do cíle náročné 86 kilometrů dlouhé trasy, která vede přes sedm vrcholů Beskyd, dorazili za 22 hodin a 11 minut. „Oba moji předchozí parťáci to vzdali v podobném místě, asi patnáct kilometrů od cíle. Pořád jsem z okolí poslouchal rady, že si mám vybrat za parťáka raději ženu, že více vydrží. Tak jsem to zkusil, ale chci se parťáků zastat. Vím, že bojovali, šli přes bolest. Jeden z nich si například zanítil podkolenní šlachu, měl ji rudou jako drát,“ uvedl Rybka.
Před závodem věřil, že dojdou do cíle. „Mně už se to povedlo loni. Ale přišel jsem sám, nebyl jsem proto klasifikovaný. O ségře jsem nepochyboval. Zúčastnili jsme se stokilometrového pochodu Špacír přes československé vršky. Zvládli jsme to v limitu 24 hodin a má letos sto výstupů na Javorový. Čekal jsem, že to klapne,“ dodal.
„Pořád jsem z okolí poslouchal rady, že si mám vybrat za parťáka raději ženu, že více vydrží. Tak jsem to zkusil.“Jiří Rybka
Málem klapla i medaile. Ve smíšené štafetě nad padesát let jim k bronzu scházela necelá hodinka. „Pořád je to hodně. Ještě na Lysé jsme byli v kontaktu, ale jeli jako stroje. Neměli jsme na ně. V té chvíli jsme ale ani netušili, jak na tom ve výsledkovém pořadí jsme a že zrovna oni jsou našimi soupeři o stupně vítězů. Navíc jsme se vyždímali, jeli jsme na doraz. O mnoho lepší to být asi nemohlo,“ pokračoval.
A jak se člověk po padesátce cítí druhý den po závodě? „Nejhorší je ráno vstát. Museli mi z lůžka pomáhat,“ směje se Rybka. „Hlavní je se pak rozhýbat a nezastavovat. To platí i o krizích. Oba jsme je během závodu měli. Jdete a najednou jste gumový. Musíte přepnout na jiné myšlenky a rozchodit to. Paradoxně nejtěžší mi nepřijde cesta do kopce, ale z kopce. Zvláště, když jsou strmé, jak tomu je z Lysé nebo Smrku. Člověk si neodpočine. To bych lidem, kteří o B7 uvažují, doporučil, aby si v přípravě natrénovali,“ dodal.
Jeho příprava je v podstatě celoživotní. „V mládí jsem dělal karate, wing tsun a později jezdil na kole. Dokonce jsme s kamarády jeli z Třince pod Mt. Blanc a zpátky. V práci jsme si vzal čtrnáct dní volna a denně jsme urazili dvě stě kilometrů. Rád se účastním i dalších akcí v okolí, jako SteelRun ve Vendryni nebo Perun, který mi přišel ještě náročnější než B7. Nemá takové převýšení, ale člověk musí horský maraton stihnout v limitu necelých devíti hodin,“ pokračoval.
Sport mu pomáhá v práci v TŽ
Jiří Rybka pracuje v Třineckých železárnách na úseku VO (výroba železa a oceli). „Mojí pozicí je operátor na kontilití 2. Mám na starosti pět kabin, z jedné například řídím licí stroj. Dělám spíše hlavou, proto si rád vyjdu do hor, abych dal zabrat i tělu. Psychicky si odpočinu a v práci jsem zase svěží. Sport mi pomáhá, abych podával v práci lepší výkony,“ vysvětlil Rybka.
Pracuje na třísměnný provoz, což se mu v B7 hodilo. Závod totiž začínal v 22.00. „Všímal jsem si, že se klukům, kteří dělají jen na denní, zavíraly oči. Já dělám na šichty od osmnácti, jsem zvyklý, nevadí mi být vzhůru přes noc,“ řekl.
Ocenil také, že se letošní ročník přesunul kompletně do Třince. Akreditace probíhala v areálu STaRS a start se přesunul od Trisie na Městský stadion na Lesní. V jeho úvodu proběhl třitisícový lidský had čestné kolečko na oválu.
„Měl jsem husí kůži. Lidé stáli podél trati skoro celou cestu na Javorový a fandili nám. Loni i v dešti. Člověka to nakopne. Také v Řece před těžkým úsekem nám nalil pán půl půlky malé borovičky. Bylo to příjemné povzbuzení. Atmosféra, kterou lidé na závodě vytvářejí, je nesmírně dobíjející,“ uzavřel.
