Vyžaduje to um, ale také odvahu a houževnatost. Hovořil o nich na vernisáži v třinecké kině Kosmos.

„Všechny snímky zde jsou dokumentární, až na čtyři, které jsou ze série Life is Good, které jsou satirické a stylizované,“ vysvětloval fotograf.

Několik měsíců strávil například v americkém Detroitu. Dostal se tam do komunity tamních rapperů, a díky tomu vznikl unikátní dokument o jejich životě a filozofii.

Před několika lety zavítal i do Donbasu. Přestože není válečný fotograf, hovořil tam s bojovníky, kteří už tenkrát odráželi ruské útoky na Ukrajinském území. A tehdy měl Těšínský strach. „Setkal jsem se tam s gruzínskou vojačkou, která už v té době dobrovolně bojovala na straně Ukrajiny.  A ve chvíli, kdy jsme si povídali, jsme uslyšeli poměrně blízko od nás střelbu. Nevím, jestli nám šlo o život, ale do této chvíle se dívka usmívala, ale náhle zvážněla a důrazně mi vysvětlila, abych se běžel schovat. Bylo to velice nepříjemné,“ vyprávěl David Těšínský.

Nebylo to poprvé, kdy mu během práce hrozilo nebezpečí. „Focení beru jako poslání. Cítím se jako messenger, kdy chci lidem zprostředkovávat různé situace. Zvláštní třeba bylo fotografování iránské mládeže, která bojuje za lidská práva. Bojují proti válce a fotografovat je bylo také dost nebezpečné. Stejně tak bylo na hraně focení v Guatemale, kde jsem chtěl fotit různé situace způsobené tamními gangy. V jednu chvíli jsem se ocitl mezi záchranáři a policií a bylo to extrémně těžké,“ popisoval svou práci.

Představil také svou novou knihu Jiná krása. Na otázku, jaké má nyní plány, odvětil: „Dostal jsem zajímavou nabídku od ministerstva zahraničních věcí fotit v srbském Bělehradě. Budou to snímky inspirované Prahou. Naopak srbský fotograf přijede do Prahy a bude tam fotit to, co mu připomíná Bělehrad. A pak se udělá společná výstava. Myslím, že to bude pěkný projekt,“ nastínil fotograf.

Plánuje i zahájení několika výstav v zahraničí, například v Jižní Koreji. „Tam se chci ještě věnovat tragikomickému životu korejských businessmanů. Víte, oni pracují i více než 14 hodin denně, pak se opijí a spí třeba v bufetu nebo dokonce na ulici. Ráno vstanou a jdou zase pracovat. Něco podobného jsem fotil i v Japonsku, je to skutečně hodně tragikomické,“ pousmál se.