Jak se žije dnešním hospodským?
Těžce. Ocitli jsme se v situaci, kdy všichni v této branži musíme opustit svou komfortní zónu, a jestli chceme přežít, musíme dělat více. Už v době před covidem jsme byli zhýčkaní a mysleli si, že se máme špatně, postupem času ale zjišťujeme, že se můžeme mít i daleko hůře.
Jaké bylo vaše zásadní rozhodnutí?
První přišlo v době zavřených provozů během pandemie. Mohli jsme zavřít a brát dotace, nebo něco dělat. Rozhodli jsme se pro to druhé a začali nabízet jídlo s sebou. Vážím si každé restaurace, která do toho tehdy šla také a nenatáhla jen ruku ke státu. Naštěstí lidi chodili, stáli za námi a díky tomu jsme to zvládli.
Pak přišlo uvolnění, ale život se do starých kolejí nevrátil. Po dvou, třech měsících jsme se museli zase rozhodovat. Návštěvy lidí byly čím dál menší, doba, kdy si mohla hospoda dovolit mít poloprázdno, najednou byla pryč. Proto jsme se rozhodli omezit provozní dobu. Mnozí nám to vytýkali, ale ukázalo se, že to byl krok správným směrem.
A to je všechno?
Ne, během pandemie jsme přemýšleli, co podniknout, abychom přežili. Vybudovali jsme výrobnu, kde děláme různé chilli omáčky, slaninády, kečupy či dipy. I to se jeví jako vynikající nápad, protože rostou ceny za dopravu zboží ze zahraničí, takže spoustu už toho nedovážíme, ale vyrábíme si to sami.
Kraj letos přišel s novým projektem Pojez a vy jste ho moderoval. Jak jste se k tomu dostal?
Několik let pořádal akci Jak šmakuje Moravskoslezsko. Letos se ale na kraji rozhodli akci změnit od základů, protože, co si budeme povídat, za moc nestála. Mimo jiné oslovili i mne, abych si vzal na starost gastronomickou část festivalu. Bylo hodně náročné sladit představy všech, kteří se na akci podíleli. A když jsme se dohodli, dostal jsem ještě nabídku na moderování. Konaly se tak tři velké gastrofestivaly – v Ostravě, v Karlově Studánce a na Ostravici.
Pojez ale není jen festival jídla…
To rozhodně ne. Cílem je vytvořit gastronomickou mapu, obdobu techno trasy, která v kraji funguje. Ukázat lidem, že náš kraj nejsou jen průmyslové podniky, ale že se u nás člověk dobře a kvalitně nají.
Nejde jen o restaurace a bistra, ale i o drobné výrobce potravin, dodavatele či farmy. Chceme je propojit, aby navzájem spolupracovali a mohli nabízet kvalitní služby. Zkrátka, chceme mít mapu s vyznačenými podniky, které stojí za návštěvu.
Pojez by mohl fungovat jako garant kvality? Něco jako hvězda od Pohlreicha v pořadu Ano, šéfe?
V podstatě ano. I my chceme mít nálepky na dveře, ubrousky, podtácky apod. Ale to není všechno. Máme v plánu pořádat i menší akce.
Někdo udělá grilování před svým podnikem a další se k němu přidají třeba s nabídkou kávy. Já bych moc rád pořádal talk show s kuchařem. Pozval bych si nějakého šéfkuchaře, který by před lidmi vařil a pak by si s nimi o jídle povídal. Postupně budeme oslovovat provozovatele kvalitních podniků, zda by se nechtěli do projektu Pojez zapojit, a nabídneme jim vzájemnou spolupráci a podporu.
Mají podle vás lidé v našem regionu vůbec zájem o kvalitní gastronomii?
Určitě se najde skupina lidí, která má, ale není tak početná jako ve velkých městech. Řeknu jeden příklad za všechny. Před nějakou dobou jsme měli stánek na nějaké akci tady v Třinci. Nabízeli jsme lidem hoisin bůček v tortille. Nasadili jsme nízkou cenu, 99 korun. Chodili kolem nás lidé, pokukovali, ale velmi často jsem slyšel – to je drogi. Ochutnali, chutnalo jim, ale je to drogi.
Pak jsem ty samé lidi viděl stát ve frontě na pečenou bramboru s kyselým zelím za zhruba stejné peníze. Výborný bůček nechtěli, bramboru dělanou s minimálními náklady ano. Naštěstí i zde se gastronomie posouvá kupředu. Jde to pomalu a je to dáno i charakteristikou regionu. Mým snem je, aby se zvýšila erudovanost lidí, co se týče potravin. Aby se více zajímali a vymanili se ze stereotypů. Je to běh na dlouhou trať.
