Už tuto sobotu se v Trisii bude konat váš koncert. Na co se mohou posluchači těšit?
Jde hlavně o křest mé první vinylky Motýl něhy uletí. A jelikož jsem z Třince, rozhodla jsem se pokřtít ji tady, stejně jako před dvěma lety jsem zde křtila CD Renata Drössler live. Je to tedy už pro mne tradice.

Na tomto koncertu vystoupí i žáci z místní základní umělecké školy. Jsem totiž přesvědčená, že je pro ně velmi důležité vyzkoušet si pódium, zahrát před velkým publikem a zažít hlasitý potlesk, větší než je ten na školních předehrávkách. Je to pro ně inspirující pocit, který jim chci dopřát. Navíc mě ještě doprovodí dvě talentované mladinké zpěvačky, desetiletá Laura Humel a třináctiletá Jullia Macura. I pro ně to snad bude pěkný zážitek zazpívat si s profesionální kapelou, protože zde budu mít své muzikanty, jazzové trio. Něco podobného jsem zažila v dětství i já a bylo to pro mne tenkrát úžasné.

Zajímavý bude i samotný křest. Za kmotry mi totiž půjdou primátorka Věra Palkovská, dále pak Irena Moderová a Jiří Zabystrzan, ředitel základní umělecké školy. Mám tedy super sudičky.

Děti budou zpívat samy nebo s vámi?
To bude právě moc hezké, že mě doprovodí ony, a dokonce i školní orchestr. Já umožním dětem, aby si zazpívaly s mojí kapelou, a škola zase umožní mě, abych si já zazpívala s tou jejich. Děti rozhodně potřebují takové podněty, aby šly dál. Moc ráda jim takovou možnost dám.

Jaké písničky zazní na koncertě?
Samozřejmě z desky Motýl něhy uletí, a pak i ty starší. Bude to taková rekapitulace mé umělecké dráhy. Na podzim mi bude totiž šedesát let a na scéně jsem od svých třiadvaceti let. Takovou dobu se pohybuji na prknech, co znamenají svět, ať už to bylo divadlo, či zpěv.

Takže koncert připomene, jak jsem začínala. Zapívám na něm třeba písničku, se kterou jsem vyhrála svou první pěveckou soutěž, nebo něco od Hany Hegerové, protože její repertoár jsem převzala v divadle Semafor. Zkrátka, tento koncert bude průřez mým dosavadním životem. Po něm nebude chybět autogramiáda i s prodejem desky.

Jak vlastně vznikala deska? A proč právě vinyl?
Zvukový mastering jsme dělali ve slavném londýnském nahrávacím studiu Abbey Road a je opravdu vyšperkovaný. Co se týče desky, jde o reedici CD Motýl něhy uletí, které jsem vydala v roce 2015. Rychle se vyprodalo a nás napadlo, že ty zhudebněné básně si zaslouží vinyl. Navíc, CD v poslední době dost ustupují. Lidé si pouští muziku přes různé aplikace nebo se vrací k tradičním vinylovým deskám. Tato deska je vlastně taková sběratelská raritka pro ty, kteří opět propadli kouzlu gramofonů.

Vinyl nemá nějaký zásadně jiný zvuk oproti CD, možná je trochu takový kulatější. Ale moc se mi líbí ten rituál, než si člověk desku pustí. Musí si ji vzít do ruky, očistit, opatrně vložit do gramofonu, pustit jehlu, která tam lehce přeskočí, a už to jede. No, a pak se to v polovině musí otočit, aby si člověk poslechl druhou půlku desky. A když si člověk dá šálek kávy nebo i skleničku vína, je to moc příjemný rituál.

Jste rodák z tohoto kraje, vnímáte rozdíl, když koncertujete třeba v Praze a pak přijedete do Třince?
To ani ne, ale je fakt, že když zpívám v Třinci, je to, jako bych byla u sebe doma. Často tam jsou lidé, které znám, jsem prostě mezi svými.

Jinak bývají reakce publika víceméně všude stejné. Šanson je tak specifický, že když už na něj někdo jde, ví, že tam zazní to, co chce slyšet, že si chce sednout, vypnout, sáhnout si do duše. Je to psychoterapie nejen pro posluchače, ale i pro mne.

Pokaždé se snažím s publikem navázat spojení, někdy se to podaří při druhé třetí písničce, jindy to trvá trochu déle. Ale je důležité hodit to lano a pak už spolu plujeme na jedné lodi a předáváme si navzájem energii, což je moc krásné. Je to krásná alchymie a funguje, protože lidé za mnou po koncertech často chodí a potvrzují mi to. Občas mi dokonce někdo řekne, že by nemusel chodit na psychoterapii, ale pouze na mé koncerty, protože mu pomáhají. Dokonce mi jednou paní farářka Viktorie Kopecká po mém koncertu napsala dopis, že prostě musím zpívat, protože tím léčím lidi. No není to krásné?

Říká se vám první dáma českého šansonu. Proč jste si zvolila právě tento žánr?
Vystudovala jsem herectví a v Těšíně jsem začínala na polské scéně jako herečka. Pak jsem odjela do Polska do muzikálů a následně už přišla Praha. Inklinovala jsem k jazzu, ale díky divadlu jsem začala dávat větší a větší váhu textům. Navíc se mi vždycky líbily zpěvačky, jako byla Edit Piaf nebo Hana Hegerová.

Nakonec si mě vybral šanson. Začátky byly těžké. Hodně mě na tuto cestu navedl režisér Józef Zb. Czernecki, který režíroval v Těšíně a viděl, že umím zpívat a že právě šanson ke mně patří. Pomáhal mi, jak k němu přistupovat.

Byla jsem mladá a tehdy to bylo trošku naučené, ale asi až po dvaceti letech jsem mu musela zavolat s tím, že teprve až teď vím, co po mě vlastně tenkrát chtěl. Musela jsem k tomu dozrát.

Člověk musí umět pozorovat lidi, vnímat určité situace, které pak bere za své, musí být empatický, pak teprve může zpívat šanson. A také, sluší mu věk, protože když mi bude pětadvacetiletá holka zpívat o strastech života, moc jí to neuvěřím.

Nicméně já jsme si našla na internetu písničku, která má s šansonem pramálo společného, jmenuje se Proč právě teď a je to rock…
Ano, tahle písnička je z připravovaného CD, která ještě čeká na tři moje texty. S Michalem Workem, který se mnou přijede jako klavírista do Třince rozhodli udělat nový projekt. On je starý rocker, a tak jsme si řekli, že sáhneme trochu do rockových vod. On udělá hudbu, já texty. Sedm písniček máme, tak ještě tři. Stojí to na mě, ale nyní čekám, až mě políbí múza (smích).

Vrátím se ještě k šansonu, říkala jste, že jste přebrala repertoár po Haně Hegerové. Jaké je zpívat její písničky?
Hana Hegerová je jen jedna, to je pravda. A pravda je také to, že její písně jsou nezapomenutelné a velice mě dojímají. Když mi v Semaforu pan Suchý dával zpívat její písničky, nikdy jsem se nesnažila ji kopírovat, jsme to já, Renata Drössler, která zpívá Hanu Hegerovou. Své studenty vždycky učím právě to, že kdykoliv zpívají něčí písničku, měli by to dělat po svém a ne kopírovat. Když zpívám její písničky, dávám do toho i hodně divadla a tím se od ní odlišuju. Pak se mi proto stává, že lidé říkají, že Renatu Drössler je třeba při zpívání vidět. Moje koncerty nejsou smutné, jsou rozmanité a plné života, který je jednou veselý a jindy smutný.

Z Třinecka pochází až překvapivě mnoho talentů. Čím si myslíte, že to je?
To nevím, že by tím železárenským vzduchem? Ale teď vážně, podle mě to je i tím, že tady žijeme na pomezí Polska a Slovenska a že se mísí naše kultury. Je tady hodně folklorních kroužků, hodně se zpívá, jsme prostě zpěvný kraj. Možná je to i tím.