„Bylo mi 20 let, měli jsme pejska a já s ním chodívala na coursing. Doma jsme měli foťák, zrcadlovku Nikon D60, a já při těchto závodech fotila. Tehdy samozřejmě na automat. Nějak mě to chytilo a už při focení pejsků jsem si občas nafotila nějaký portrét, přírodu, krajinu,“ nastínila Brychcyová, která se do té doby, i když má focení v genech po svém otci, k nějakému fotografování nedostala. Výjimkou byly dovolené, což je podle ní taková ta klasika jako u každého jiného smrtelníka.

Dalším krokem ke zdokonalení byl vstup do Fotoklubu Jablunkov. „Zde jsem se hned na začátku dozvěděla, že vlastně fotografovat vůbec neumím. Člověk si může myslet, že fotí dobře, ale zkušení fotografové ho rychle vyvedou z omylu,“ zdůraznila fotografka. Sama pak začala více přemýšlet a dívat se, jak fotí zkušení fotografové, vždyť v jablunkovském fotoklubu mají někteří za sebou i 50 let focení, což se na snímcích musí zákonitě projevit. „Stačilo stát, pozorovat a poslouchat. Člověk hlavně nesměl připomínky brát jako kritiku, ale inspiraci pro příští práci. Ač to samozřejmě mrzelo. Musíte zatnout zuby a konstruktivní kritiku přijmout,“ pokračovala Brychcyová.

Samostatnou kapitolou jsou výstavy, pro které se člověk naučí snímky vybírat. „Máte například 100 fotografií na dané téma a musíte vybrat třeba tři, nebo jen jednu nejlepší. A to nejen aby byla technicky dobrá, ale hlavně aby přilákala oko diváka. Pokud takovou fotku nemáte, musíte něco vymyslet a pak fotit a fotit, až se snímek povede. V tom mi dal fotoklub strašně hodně,“ svěřila se Brychcyová, která si pochvaluje i tehdejší plenéry, které fotoklub pořádal. „Setkali jsme se na jablunkovském náměstí, vylosovali téma a šli fotografovat. Jednou jsem vylosovala téma linie, pod kterými si představíte cokoliv. Já jsem se při fotografování zaměřila na římsy domů. Kolega naopak vyrazil na hřbitov. Bylo to zajímavé,“ upřesnila.

Více se dočtete v aktuálním vydání Třineckého hutníku.