Když loni vyslyšel jejich slova a pustil se do práce, netušil, jak moc bude jeho kniha tento rok aktuální a jak moc nám může pomoct pochopit národ, který miluje svého prezidenta bez ohledu na válečné dění na Ukrajině.
Miroslav Karas přijel minulý týden do Českého Těšína, aby ve zdejším muzeu představil svou knihu A odkud bych asi tak byl? Zájemců o besedu bylo tolik, že muzeum přistavovalo židle a další muselo odmítat. Aby ne, reportér a nynější ředitel České televize Ostrava má co říct k aktuálnímu dění. Sám zažil spoustu let v Rusku, v zemi, kde jsou novináři ze západních zemí úřady automaticky vnímáni jako nepřátelé.
„Jde jen těžko pochopit mentalitu tamních lidí, protože my si tady žijeme v naprostém blahobytu a vůbec netušíme, jak špatné podmínky k životu mají tam. Když totiž hovoříme o Rusku, musíme vynechat velkoměsta, jako jsou Moskva, Petrohrad, Soči,“ začal vyprávět Karas.
Pokaždé, když se vrátí nějaká delegace z hlavního města Ruska a vypráví, jak je v něm všechno úžasné a skvělé, Miroslav Karas se usmívá pod vousy. „Ano, ale jen dvacet kilometrů od metropole životní úroveň rapidně klesá,“ pokračoval. Nikomu třeba nepřeje návštěvu tamní nemocnice. Do té se dostal po autonehodě a byl rád, že pobyt v ní přežil.
„Povlečení vypadalo, jako by ho rok nikdo nevypral, lidé tam leží na chodbách, nedostávají ani jídlo. Když jsem viděl to vybavení, neodolal jsem otázce na pana doktora, jestli jim ten rentgen nepřivezl náhodou sám pan Röntgen,“ pousmál se vzpomínce.
V Rusku zažil spoustu zajímavých chvil, třeba když přijel do města, do kterého nevedou ani koleje, ani cesty a dostat se tam můžete jen po řece, v zimě po ledu, v létě po vodě. Nenašel v něm restauraci, a když si chtěl dát kávu v hotelu, dostal jen pytlíček 3 v 1. A když potřeboval na toaletu, musel ven do kadibudky. „Místním to ale nevadí, nic jiného neznají, jsou zvyklí. Doma mají televizi, ale v ní jen tři programy a všechno zpravodajství je řízené z Kremlu. To proto tolik lidé věří tamnímu vedení. Skutečně nemají jak se dozvědět pravdu. A podle mne o to ani nestojí,“ pokrčil rameny Miroslav Karas.
Jeho kniha je právě o obyčejných lidech. Popisuje v ní osudy i příběhy tamních obyvatel, které má ale moc rád. „Jsou nesmírně milí a dobrosrdeční. Bohužel na současné dění už teď doplácí. Myslím si třeba, že válka na Ukrajině přinese krom ještě větší chudoby i rozvrat mnoha rodinám. Třeba když Rusko zabralo Krym, zažil jsem případ manželů, kdy ona byla Ruska a zabrání vítala, ale manžel je krymský Tatar. Dříve pevné a šťastné manželství tuto událost nepřežilo. A podle mne to bude podobné i v Rusku,“ zamyslel se reportér.
Návštěvníci mohli během přednášky klást otázky. Jeden z účastníků se například zeptal, co by se podle něj muselo stát, aby Putin přišel o svou moc. „Lidé z Moskvy a těch dalších velkých měst možná mají nějaké relevantní informace, co se na Ukrajině děje, ale ostatní ne. Vždyť oni třeba vidí v televizi reportáž, kdy mladý voják stojí před vesnicí na Ukrajině, ze které se kouří, a hrdě prohlašuje, že ji ruská armáda právě osvobodila od nacistů. A lidé tomu pochopitelně věří, protože na nacismus jsou mimořádně citliví,“ pokračoval.
Přesto si myslí, že může být cesta, jak by se běžným Rusům mohly otevřít oči. „Až uvidí rakve s mrtvými vojáky, kteří se takto vracejí z Ukrajiny, pak možná. Matky vojáků mají silný hlas a to by lidi přesvědčit mohlo, že je něco špatně,“ domnívá se Miroslav Karas. Podle něj proto válka s dezinformacemi je nesmírně důležitá. A to nejen v Rusku, ale i u nás.
