Když řekneme dětství – co si nejdříve vybavíte?
Toho je. Ze všeho nejdříve taková typická vůně, jako když se pálí tráva. A pak ticho a do toho pomalu přibližující se zvuk letadla. To jsou prazvuky a pravůně dětství. A pak třeba když jsme pálili rohožku z gumy, která se používala v koupelnách. Byla z dutých plastových dlouhých tyček, my ji dávali na oheň a pak z ní začaly kapat hořící bomby, a my dělali nálet na esesáky. To se mi teď vybavilo. A ještě na konec zimy a příchod jara, kdy už není sníh a přijde první teplo. A my konečně běhali venku v teplákách, tričku a mikině.
Kdy jste měl v dětství své první oficiální vystoupení na veřejnosti?
Já jsem při školních besídkách hrozně trpěl. Byl jsem velký trémista, jsem směsicí introverta a extroverta. Při vystoupeních jsem si nevěřil, takže jsem různé básničky nezvládal. Mé první vystoupení bylo během mých studií na učilišti, kdy jsme v libereckém amatérském divadle nastudovali od Aristofana dvě hry Ptáci a Jezdci s režisérem Václavem Martincem a měli jsme premiéru před listopadem 1989. Byla to satira s různými jinotaji a odkazy na totalitu a my se cítili jako malí disidenti. Když jsme tu hru hráli na festivalu 18. listopadu 1989, při děkovačce Vašek Martinec zapískal, přerušil děkovačku a divákům sdělil, že my již vystupovat nebudeme, řekl, co se stalo na Národní ulici a že divadla vstupují do stávky.
Po základní škole jste šel na učiliště, kde jste se vyučil mechanikem přádelnických strojů. Proč tento obor a dovedl byste nyní opravit tento stroj?
Nedovedl a ani tehdy jsem to neuměl. Na studium jsem se dal čistě z pragmatických důvodů. Já jsem měl do šesté třídy na vysvědčení čtyřky. Pak mě jednou táta v zimě probudil a brzy ráno vzal na stavbu, kde lidé pracovali v zimě a tmě. A řekl mi, že takto budu muset brzo vstávat a pracovat, když nebudu mít maturitu. No a tak jsem ve škole začal dávat víc pozor a vytáhl své známky na trojky. A protože se na textilní učiliště hlásily samé holky, byla velká šance se na ni dostat.
Proč jste se rozhodl pro herectví?
Na škole, někdy ve třeťáku, jsem se nadchl pro divadlo. Bylo mi 16, 17 a já chodil do divadla snad třikrát týdně. A když jsem měl taneční, tak jsem tam byl jen poprvé, zbytek jsem místo toho prochodil do divadla, takže jsem chodil za taneční. Byl jsem posedlý divadlem.
Měl jste herecký vzor – ať už u nás nebo v zahraničí?
Velký herecký vzor jsem nikdy neměl, ale inspirací mi byla řada herců. Tenkrát v Liberci to byl třeba pan Václav Helšus. A vyrůstal jsem v éře, kdy jsme zde měli největší herecké talenty jako Vladimír Menšík, Jiří Sovák, Josef Kemr, Vlastimil Brodský, Rudolf Hrušínský, Josef Abrhám.
Na svém kontě máte i řadu ocenění. Kterého si nejvíce vážíte?
Já nevím, nejkrásnější je asi Český lev (za film Štěstí).
Co netradičního jste musel udělat nebo se naučit pro nějakou roli?
Já si to dělám naopak. Řeknu si, že by ta moje nová postava mohla třeba úplně ne precizně mluvit a artikulovat… No a tak to mám vždy bez práce.
Jak se udržujete v kondici?
Snažím se pracovat zdravě, to znamená víc žít život. Mám dvě malé děti, takže se jim snažím věnovat – a nechci být prací tak moc pohlcený, jak to v té naší profesi bývá.
Máte téměř dospělého syna a dvě malé dcery. Zdědili umělecké geny?
Snažíme se od herectví držet děti stranou. Pokud si to vyberou, bude to jejich volba. Určitou citlivost mají, to je u všech tří cítit. Ale třeba nejstarší Šimon, ten je od divadla už zachráněn, ten žádnou pozornost na sebe nesnese.
Pojďme k vašemu velkému koníčku – motorkám. Jezdíte už od dětství, že?
Motorky mě baví odmalička. V devíti letech jsme dostali s bráchou první motorku, mopeda Stadióna. Deset let jsem taky závodil na minikárách za Svazarm Liberec. Měl jsem pak dlouhou přestávku a až před několika lety jsem se k motorkám zase vrátil.
Společně s kolegou Janem Révaiem jste procestovali na motorkách Kavkaz, Střední a Jižní Ameriku, Turecko. Údajně jezdíte na pas blind. Neobáváte se toho?
To je náš plán, neplánovat. A zároveň se vyhýbat turistickým místům. Součástí našich cest je natáčení dokumentárního filmu pro televizi. Chceme lidem ukázat tu zemi, jaká je – syrovou, nepolíbenou, jakou ji vidíme my. A věříme, že nemusíme nic vymýšlet, že ten opravdový příběh nám přinese ta cesta sama. A potvrdilo se nám to.
Údajně se nyní chystáte splnit si váš cestovatelský sen a s parťákem Janem Révaiem vyrazit na dobrodružnou výpravu na motorkách na Papuu Novou Guineu? Kdy a na jak dlouho?
Dvakrát nám cestu zhatily okolnosti – jednou covid-19, podruhé válka na Ukrajině. Věříme, že v létě vyrazíme, a srpen, září, bychom neměli natáčet jen cestopisný dokument, ale chceme se pokusit o celovečerní film do kin.
Papua Nová Guinea je jedna z posledních největších divočin na světě, destinace komplikovaná v mnoha směrech, ale o to nádhernější a poutavější. Silnic tam moc není, někde budeme muset plout po řece lodí, někde malým letadlem, jinde pěšky.
