Třinecká nemocnice skupiny Agel v částí Podlesí v současné době disponuje šesti sanitními vozy, které v součtu během jednoho roku mají takový nájezd, že by sedmkrát obkroužily Zemi po rovníku. „Jedno vozidlo od ledna do prosince absolvuje 80 až 100 tisíc kilometrů,” potvrzuje Milan Burian, vedoucí dopravy Nemocnice Agel Třinec-Podlesí.

Houkající sanitka s výstražným modrým vizuálním doprovodem vždy u veřejnosti vyvolá obrázek zdravotníků bojující ve voze o život pacienta, ale výjezdy se zapnutými majáky mají velice často i jiný důvod. Cíl je však ve všech případech stejný, a to záchrana lidského života. „Převážně v odpoledních hodinách a o víkendu dochází k převozu zdravotníků k akutním operacím, kdy se k jednomu zákroku sváží i tři zaměstnanci. Počet těchto výjezdu je velice individuální, někdy je to dvakrát týdně, někdy i dvakrát za den,” přibližuje méně známou práci řidičů sanitek vedoucí dopravy.

Stejně jako u zásahu k pacientům, i zde je nejdůležitější dostat posádku sanitky bezpečně a co nejrychleji do nemocnice včas, proto často zkušení řidiči využívají aktivně všechny výstražné prvky integrovaného záchranného systému.  Mnohdy v případech, kdy je potřeba zařídit transport krevních derivátů a dalších materiálů nutných k operačním zákrokům.

Jak vysvětluje Milan Burian, nejčastěji se jedná o cestu mezi nemocnicí v Třinci-Podlesí a krevním centrem v druhé třinecké nemocnici v části Sosna. „Dále se jezdí do ostravského krevního centra, někdy až několikrát denně. Tento převoz je náročný díky vzdálenosti na čas. Musíme proto počítat čas tam i zpět a každá minuta je velice důležitá. A stejně je to i s materiálem mezi jednotlivými nemocnicemi a ambulancemi,” pokračuje vedoucí dopravy s tím, že největší podíl na naježděných kilometrech sanitních vozů z Nemocnice Agel Třinec-Podlesí ale stále tvoří pacienti.

I přesto, že úkol řidičů automobilů s modrou hvězdou na kapotě (Modrá hvězda života – celosvětový symbol záchranářů) je být na inkriminovaném místě v co nejkratším čase, když to situace dovolí, snaží se v některých místech nohu z plynu sundat a ušetřit si tak následné vysvětlování na úřadech.

„Naše častá trasa vede do Havířova, kde je po cestě nainstalované úsekové měření rychlosti vozidel. Tomuto úseku se raději vyhýbáme, popřípadě zpomalujeme z důvodů změření aktuální rychlosti sanitky a následného vysvětlování na úřadu rychlejší jízdy na modrá světla. Tyto kamery totiž zachytí a změří vozidlo, nikoliv však blikající maják a zvuk sirény sanitky,” konkretizuje Milan Burian a na závěr dodává: „Chci poděkovat všem řidičům a záchranářům. Jejich práce si nesmírně vážím, protože mnohdy opravdu záleží na každém jejich rozhodnutí a jízda pod modrými majáky dokáže zkrátit ten nekonečný čas k záchraně života.”