„Nahota je pro mne nepřirozená“

Štíhlé, při těle, veselé i vážné, plné života, ale hlavně opravdové. Takové ženy fotografuje Sára Saudková, jejíž výstava je právě k vidění v Muzeu Třineckých železáren a města Třince. Prozradila, jak pracuje a co během focení od svých modelek-nemodelek žádá.

Sára Saudková v Třinci na své výstavě. Foto: mr

Když se člověk dívá na vaše fotografie, na mnohých z nich jste vy sama. Jaké to je fotit sebe?
Někdy je to spíše z nouze ctnost, když si něco chci vyfotit a zrovna nemám po ruce žádnou modelku a jsem zvědavá, jak bude můj plán na fotografii vypadat v reálu. Navíc to považuji jako poctivé i vůči svým modelům, že nejsou jediní, kdo se svléká. Že i já jdu se svou kůží na trh. Myslím si totiž, že každý fotograf, který se zabývá portréty, by měl aspoň občas zamířit objektiv i sám proti sobě. Pravdou ovšem je, že mnohem jistěji se cítím za svým fotoaparátem.

Jak na fotky reagují lidé?
Nedávno jsem zveřejnila jednu fotku na Facebooku, kde tedy pózuji sama sobě. Nějaký pán mi napsal, jestli mám zapotřebí se takto nahá producírovat, když jsem navíc stará. Napsala jsem mu, že má tedy pravdu, jak si to může matka čtyř dětí, a navíc v mém věku, vůbec dovolit? Ale prostě mi došly modelky, tak co mám dělat? A byl klid.

Jak vnímáte sama sebe, když se vidíte na fotce?
Asi jako by to byl někdo jiný. Já jsem ve skutečnosti velmi cudná. Pro mne je nahota nepřirozená. Stydím se, což zní paradoxně, ale je to tak. Ale když jde o fotografii, o umění, je to něco jiného. Je to, jako bych použila své tělo jako objekt pro umění.

Říká se, že každá žena může být krásná. Myslíte si to také?
Mám takovou zásadu, že s každým člověkem, se kterým jsem se setkala, můžu udělat pěknou fotografii, i kdyby to měla být jen třeba jedna z deseti. Ale vždycky to jde. V každém člověku je něco pěkného. Takže když si člověk o sobě myslí, že je naprosto nefotogenický, tak je to jen proto, že ještě nenarazil na nikoho, kdo by v něm tu krásu viděl.

Znám třeba fotografa, který fotí lidi tak nějak neurvale, jako by je neměl rád. A myslím, že se to projevuje i na jeho tvorbě. Protože když lidi nemáte rád, nemůžete je vyfotit krásné. Je to věc pohledu. Dva se podívají z okna a jeden povídá, tam je dnes ale hnusně, a druhý mu kontruje, ale ne, vždyť je tam docela krásně. U fotografie to funguje docela podobně.

Když děláte sérii fotek, máte nějakou zásadu, co už třeba nepustíte ven?
Předně, když to pro člověka není lichotivé. Když je tam vidět něco více, než bych chtěla. Toho se velice střežím a snažím se, aby bylo více zahaleno, než se ukazovalo. V tom jsem docela prudérní a hlídám si, aby na fotce nebylo nic, co by hraničilo třeba s pornografií. A záleží i na tom, aby s fotografií souhlasili modelové. Když mi řeknou, že nejsou s výsledkem spokojení a nepřijdou si hezcí, nezveřejním to. Je to věc dvou, jsme na stejné lodi a musíme být zajedno.

Jste známá tím, že fotografujete různé ženy, nejen modelky. Proč si nevybíráte krásky, které by prostě na těch fotkách byly přitažlivé?
K čemu by mi to bylo? Potřebuji vyprávět fotografiemi obyčejné příběhy a k tomu musím mít právě ty obyčejné lidi. A obyčejné nemyslím, že jsou nezajímaví nebo nehezcí či nudní. Ale jsou různorodí. Je to pak pastva pro oči, protože co tělo, to tvar, to příběh. Pracovat s modelkami, které mají naučené pózy, teď na mně začnou špulit pusu a vykrucovat se? Z toho bych vážně byla spíše špatná a zoufalá a nevěděla bych, co s nimi. Nejlepší model pro mne je odjakživa takový, který se stydí, který to dělá poprvé a nevěří si. To je úžasně tvárná bytost, a když si ho naladíte, že přijme tu vaši hru a naskočí na to a začne ho to bavit, úplně roztaje. A to je potom radost.

To pak musí být nadlouho, takové focení?
Ne, naopak, já fotím rychle. Ale občas trvá trošku déle právě navodit tu atmosféru a naladit se na stejnou vlnu. To ano. Focení pak jde ráz naráz. Občas jsou lidi překvapení, ptají se, to už je hotovo? Ano je. To už by pak bylo jen střílení naprázdno a buzení dojmu, že je to všechno strašně složité. Ono ale není. Když víte, co chcete fotit, můžete mít za patnáct minut hotovo. Není třeba to natahovat jako nudný seriál.

Když jsme u té rychlosti, určitě by vám práci zkrátilo a také zjednodušilo fotografování s digitálním fotoaparátem. Vy ale používáte klasiku na kinofilm. Proč?
Jsem asi takový staromil. Už jsem si zkrátka řekla, že nic měnit nebudu. Používám to, co používat umím. Asi by mě to ani nebavilo. Jsou fotografové, kteří to s digitálem umí skvěle, a já jim nechci fušovat do řemesla. Digitální fotoaparát tak nějak pracuje za vás. U klasického si musíte všechno pěkně seštelovat, nastavit.

Já nejsem moc technicky zdatná a přiznám se, že pořád s něčím bojuju. Ale práce s analogem má svůj půvab, a i když se mi občas nedaří si nastavit čas nebo clonu přesně podle svých představ, líbí se mi to.

Nutí vás to šetřit se snímky. Máte film třeba s dvanácti snímky a to nemůžete jako s digitálem střílet jako s kulometem. Musíte vážit, rozmýšlet každé zmáčknutí spouště. Uhynula bych, kdybych musela následně vybírat třeba z dvou set fotek. Takže si přesně rozmyslím, co chci fotit, a jsem plně soustředěná. Víte, že když uděláte chybu, už vám zbývá jen jedenáct snímků, pak jen deset, devět. Takže vás to nutí pracovat opravdu s maximální rozvahou.

A není to ani tak stres, prostě jiný styl práce. Digitál by mi sice ušetřil čas, ale to kouzlo by se mi vytratilo. A takto vnímám fotografování stále jako řemeslo. Je to stejné, jako když někdo šije ručně boty a jiný je vyrábí na strojovém páse.

Jsme v muzeu na vaší výstavě. Co od ní mohou návštěvníci očekávat?
Tady v Třinci uvidí lidé průřez mou tvorbou. Jsou to obrázky z mého života, obrázky toho, co se mi honí hlavou a co mám ráda. Jsou tady fotografie plné vášně a plné emocí a lidí, se kterými jsem se setkala a něco mě k nim pojí, nějaký příběh, ať už smutný, nebo veselý. Je to prostě pohled do mojí hlavy.

Další zprávy z regionu