„Děda pracoval od rána do večera. Jako dítě jsem se v kovárně neustále pohyboval a pozvolna se učil pracovat rukama. U dědy jsem získal určitou zručnost,“ řekl Petr Dudys. Po smrti dědy vyhasl život i v kovárně, navíc rodina se přestěhovala blíže centra obce. „Vždy jsem chtěl mít nějakého koníčka. Železo mě nelákalo, ale zkusil jsem jiný materiál – dřevo. To jsem ještě chodíval do školy,“ přiblížil své začátky hrádecký řezbář, který se postupem času stále zdokonaloval. „Klíčové je dobré nářadí, které dokáže i ulehčit práci. Pořídil jsem si třeba elektrickou lupenkovou pilku, kterou stále využívám například při výrobě čísel. Pořád se najdou lidé, kteří po mě chtějí, abych jim vyrobil dřevěné číslo popisné na jejich dům,“ svěřil se Dudys, který vyřezává i obrazy na stěny.
„Protože jsem rybář, logicky jsem začínal vyřezáváním ryb, což po mně chtěli i kamarádi,“ nastínil Dudys, který dlouhé roky dělal místopředsedu rybářského svazu v sousední Bystřici. A stěny tamní rybářské klubovny jsou výtvory Petra Dudyse doslova posety. Co se týče velikosti těchto obrazů, většinou „šel“ do rozměru 30krát 50 centimetrů. „Při větších už býval problém, protože nemám dostatečně velkou hoblovku,“ vysvětli řezbář.
Kdo pracuje se dřevem, upřednostňuje jako materiál lípové. Podle Dudyse je ideálním materiálem olše, hlavně pro díla, která jsou vystavena venkovnímu prostředí. „Ostatní dřeva vlivem mrazu, sněhu a deště po třech letech praskají, a to jsou chemicky ošetřena. Naopak olše, kterou samozřejmě také opatřím nátěry, vydrží mnohem déle. Ani po deseti letech na ní není poznat zub času,“ řekl.
Pokud hrádecký řezbář netvoří přímo na zakázku, inspirací pro svá díla hledá i na internetu. „Když se mi nějaká perokresba líbí, vytisknu ji v potřebném měřítku a přes kopírák přenesu na dřevo. Pak stačí vzít nářadí a dílo dotvořit. Mé obrazy se skládají ze dvou dílů. Prvním je základní deska, na kterou nalepím vyřezaný motiv i rám. Výsledkem je dřevěný obraz,“ popsal postup řezbář.
Když v důchodovém věku vstoupil do komunální politiky, přišly i zakázky dalšího druhu – o jeho šikovných rukách totiž v Hrádku věděl a ví téměř každý. Dřevěný obecní znak je proto logicky dílem Petra Dudyse. K němu přibyly další – dřevěné nápisy označující místa či budovy v obci, rozcestníky a podobně. Podepsán je i na dřevěných altáncích opraveného hřiště v Gírové. Podle jeho slov je těchto dřevěných děl různých velikostí po Hrádku několik desítek.
Ač už mu táhne na 70 let, přesto je plný elánu a prosbu o dřevěná dílka neodmítá. Zároveň se nebrání ani vlastním nápadům. „K Hrádku neodmyslitelně patří areál Belko, který jsem zachytil na dřevo. Ale z 90 procent dělám na přání. A každému zdůrazňuji, že nejsem žádný umělec, akorát mě práce se dřevem baví,“ svěřil se Dudys, jehož klientelu tvoří lidé z Jablunkovska a Třinecka.
