Jste muž tří kariér, novinářské, politické a nyní autorské. Pamatujete si na okamžik, kdy jste se rozhodl, že budete psát detektivky?
Psal jsem v podstatě vždycky. Už jako student to byly básničky. Podílel jsem se i na třineckém kulturním zpravodaji pro Trisii. Býval jsem redaktorem, kde jsem se naučil řemeslu. Během starostování jsem toho sice moc nenapsal, ale pořád to třeba byly úvodníky do jablunkovského zpravodaje Jabko. Pak ale nastal v mém životě zlom, v roce 2014 jsem onemocněl, stal se ze mě onkologický pacient a prodělal jsem operaci mozku. Ocitl jsem se v invalidním důchodu a najednou jsem byl v úplně nové situaci. Celých 30 let jsem neustále pracoval, ale co nyní dál? Tak jsem si vymyslel, že budu psát blog, velmi kritický a často nekorektní, který mimochodem píšu dodnes. A pak mě napadlo mě, že bych mohl jít ještě dál. Rozhodl jsem se, že vyzkouším detektivku.

Proč právě detektivku?
Pravda je taková, že nejsem žádný myslitel, který potřebuje světu něco sdělit. A detektivka je čistý žánr s jasnou strukturou, kterou není třeba nastavovat nějakými „moudry“. Je v ní vražda, vyšetřování, respektive zauzlení a rozuzlení s jasným koncem, aspoň většinou. Jsou to pevné mantinely, ale daná plocha pořád skýtá dost místa pro kreativitu, fantazii a nekorektní humor, který mám rád. A to mi vyhovuje.

A nezkusil jste si třeba střihnout jiný žánr?
Po první trilogii jsem zkusil napsat nevšední životní příběh mé polské babičky, ale její osud byl tak těžký, že jsem se po několika kapitolách dostal do deprese, což je to poslední, co potřebuji. Takže jsem se okamžitě vrátil k zábavě, tedy k Saranovi, což je hlavní hrdina v mých detektivkách.

K němu se ještě vrátíme. Co na vaše psaní říkala třeba vaše žena?
Když jsem dopsal první díl, přečetla si ho a prohlásila, že má parametry minimálně průměrné české detektivky. To mě motivovalo a psal jsem dál. Dokončil jsem první trilogii a pustil se do dalšího dílu. Mezitím mě samozřejmě napadlo, že to zkusím poslat do nějakých nakladatelství. Většinou se mi vrátila odpověď, že jako děkují, ale že už mají ediční plán hotový a já se do ně nevejdu. Během kovidu, v červnu 2020, jsem napsal do nakladatelství Argo a všechno bylo rázem jinak. Paní ředitelka se mi ozvala, že to bere. Nebudu zastírat, byl to pro mě neskutečný šok.

Slavil jste?
Z rozrušení jsem si musel dát diazepam (směje se), což je pravda. A když jsem se uklidnil, podepsal jsem licenční smlouvu. Ale měl jsem napsáno do foroty, takže jsem byl v klidu.

Máte sám rád detektivky, jak je pro vás těžké držet se vlastní linie?
To nemohu sám posoudit, to musí říct spíše čtenář. Samozřejmě je těžké nenechat se ovlivnit, ale držím se svého příběhu. K čemu se ale přiznám je, že občas si vypůjčím nějakou hlášku, třeba od Cimrmanů.

Váš hlavní hrdina se jmenuje Roman Saran. Co všechno má po vás?
Tak třeba je Třinečák, stejně jako já. Bydleli jsme oba na stejných místech. Chodili jsme na stejnou školu, dělali jsme oba atletiku. Ani já ani Saran nepijeme alkohol. V mnoha věcech se třeba podobá i mým kamarádům. Je to takový mix. A má i hodně vlastností a zvyků, které já nemám. Tak například je to velký rváč, což já rozhodně nejsem. Je to horká hlava, podobá se jednomu mému kamarádovi. Ten, když se napil, tak se ho všichni báli. Ale nebyl to tak moc velký myslitel. V tomto ohledu je zase podobný mému dalšímu kamarádovi. Třeba i v tom, jaký má vztah k ženám. Zkrátka Roman Saran je mixem více lidí.

Za ty roky k němu musíte mít velice pevný vztah…
To rozhodně mám. Prožívám s ním všechny jeho příhody. Tuhle třeba něco provedl a já jsem se přistihl, jak mu nadávám, jak mu říkám, Roman, ty jsi ale takový blbec! Proč jsi to udělal? To už je skoro diagnóza. Vlastně s ním žiju nějaký paralelní život.

Píšete osmý díl. Máte nyní představu, kolik jich ještě bude?
Já vlastně s tím psaním nemůžu přestat. Mám zdravotní problémy a abych se nezbláznil, nesmím na ně myslet. Myšlenky na své zdraví zaháním právě psaním. Je to pro mne psychoterapie a je v mém vlastním zájmu ji neukončovat. Takže se necháme překvapit.

Umíte si vůbec představit, že jednou Romana Sarana pohřbíte?
To zní drsně. Když píšu, dělám si sice nějakou dějovou linku, ale píšu intuitivně a občas sám sebe něčím překvapím. Ale psaním se bavím, knihy píšu sám pro sebe a vkusu veřejnosti se nepodřizuji. A pokud tím bavím i čtenáře, tak mě to těší o to více. Roman Saran samozřejmě stárne, je to 69 ročník. Umřít sice může, ale na druhou stranu, proč by měl?

Píšete detektivky, máte nějakého poradce, který vám třeba radí, jak detektiv postupuje při práci?
Ano, mám kamaráda Marka Sikoru, který byl šéfem policejního oddělení v Jablunkově. Je to velmi chytrý člověk, odborník, pro mne takový přítel na telefonu. Já se s ním o základní kostře příběhu vždy poradím a on mi řekne, zda to je reálné, či nikoliv. Nevím, do jaké míry jsou mé knihy kriminalisticky věrné, ale nejdůležitější je příběh. Ten musí být uvěřitelný.

Děj vašich knih je zasazen do místního prostředí. Je to důvod, proč jsou zde vaše knihy tak moc čtené?
Určitě ano, když třeba čtete Nesba, tak asi nevyrazíte do Osla podívat se na tamní přístav, kde se stala vražda. Ale tady si lidé projdou naučnou stezkou podél pralesa, na Velké šance v Mostech u Jablunkova, do místní hospody, na Gorola, do sanatoria, tam všude mohou kráčet po stopách Romana Sarana, což je určitě pro mnohé čtenáře atraktivní. Vlastně tou knihou propaguji i místní region. V současnosti například vraždím v Písku. Řekl jsem tamní paní starostce, že jí takto zviditelním obec (směje se). Ostatně, sama mě vozí po různých místech, abych je mohl reálně popsat.

Nebo jsem v první trilogii psal o vraždě, která se stala u tzv. Boublíkova rybníku v Třinci. A protože jsem tam léta nebyl, zajel jsem se podívat, jak to tam vypadá, abych mohl v knize věrně popsat dané místo. No a pak, když kniha vyšla, mi volal kamarád. S lehkou výčitkou mi řekl, co blbnu, že tamtudy běžně chodí navečer na procházky se psem a teď se tam kvůli mně bude bát jít. I takové jsou občas reakce čtenářů.

Jaké vraždy vlastně řeší váš detektiv?
Já nemám rád, jak třeba autoři v severských detektivkách vymýšlí brutální způsoby vražd. V mých knihách jde častěji spíše o impulzivní vraždy vyplývající z momentální situace. Ačkoliv i těch brutálních tam pár je. Pro mě jakožto pro autora je ale velmi nepříjemné přemýšlet nad tím, jakým způsobem se dá zabít člověk. Vlastně jsem pokaždé rád, když mám tuto fázi v rozepsané knize za sebou.

Kdo bývá jejím prvním čtenářem?
Samozřejmě moje žena. A hned po ní právě Marek Sikora. Posílám to i Radovanu Lipusovi, který je mým kamarádem. A pak nakladatelce.

Kolik času trávíte denně psaním?
Nehýbu levou rukou, píšu jedním prstem pravé ruky, ale mám čas to po sobě lépe přečíst a mám i čas na přemýšlení. Je to vlastně moje výhoda. Snažím se psát každý den, to abych si večer mohl říct, že ten den měl smysl.