Jaká je vlastně vaše show? Co se na pódiu děje?
Richard: To my právě dopředu nikdy nevíme. Ze začátku jsme měli představu, že budeme dělat tolkshow, která bude mít předem jasné body a těch my se budeme držet. A občas přijde i nějaké překvapení.
Karin: Já jsem se snažila o nějaký řád, psala jsem scénáře, a pak jsem zjistila asi po pátým představení, že jediné, co mě na tom vlastně baví nejvíc, je ty body porušovat a ignorovat je.
Richard: Takže je to nakonec celé jedna velká improvizace.
Má vaše talkshow něco společného s knihou Kecy, kecy kecičky, kterou jste napsala?
Karin: Když jsem tu knihu napsala, měli jsme celou řadu autogramiád a ty jsme nazvali Kecičky a písničky. Zjistili jsme, že se nám dobře spolupracuje, že nás to baví a docela dobře se doplňujeme, a tím pádem vznikl i nápad, že bychom to mohli dělat ve větším. A tak se zrodila naše show.
Richard: Vlastně to upekl Jarek Nohavica. On to totiž zaregistroval, že s Karin tak občas někde vystupujeme. Potkali jsme se spolu a on mě ukecal, ať to u něj v Heligonce uděláme oficiálně. A tak jsme to udělali.
Vstupují do toho diváci?
Richard: Zásadně. Na tom je to postavené. Je to právě to, co večer vždy posouvá jiným a často nečekaným směrem. Když tam v hledišti sedí takzvaně leklé ryby, je to potom i takový leklý večer. Když to ale lidé pojmou tak, že jsou v roli našich kamarádů, které jsme si pozvali k sobě do obýváku a udělali si společnou party, dopadá to výborně a večer má grády.
Jste manželé, žijete spolu. Jak se vám spolupracuje? Nemáte se pak někdy navzájem plné zuby?
Karin: My tohle asi nebereme moc jako práci. My se tím bavíme a vlastně si tak uděláme vždy pěkný večer. My totiž normálně nemáme moc času spolu třeba popít (smějí se). Takže se těšíme, že si u toho povídání nalijeme skleničku a bavíme se, povídáme si. Je to prostě pro nás jako takový mejdan. Když vystupujeme v Praze, velmi často pokračujeme v povídání s přáteli často až do rána.
Blíží se Vánoce, kdy lidé na sebe přece jen mají více času. Jak je strávíte vy? Máte už pro sebe nakoupené dárky?
Richard: Asi jo, něco už mám, ale to nechci prozrazovat.
Karin: No já třeba pro něj ještě nic nemám. Ale pro děti a rodinu už dárky máme, to zase jo. Jde nám přece jen spíše o to obdarovat lidi kolem nás.
Celý rozhovor najdete v dnešním Třineckém hutníku.
