Předně je třeba uvést, že „nepečující“ rodič má plné právo stýkat se s dítětem v co nejširším možném rozsahu. Zpravidla, pokud zde nejsou zásadní rozpory mezi rodiči, soud ponechává vymezení styku na dohodě mezi rodiči. Dohoda je pro vzájemný vztah rodičů prospěšnější než autoritativní rozhodnutí soudu o podobě styku.
Je důležité také zdůraznit, že svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů není jakkoliv omezena rodičovská odpovědnost rodiče druhého. Ten se tak nestává méněcenným jedincem či „vyvrhelem“, jak se toto často snaží navodit rodič pečující. Pokud k dohodě rodičů o podobě styku nedojde, musí jeho úpravu řešit soud, který rozhoduje v nejlepším zájmu dítěte. Soud je pak v podstatě „filtrem“ toho, co rodiče považují mnohdy jednostranně a sobecky za spravedlivou úpravu.
Styk můžeme rozdělit na přímý a nepřímý. Přímým stykem rozumíme osobní kontakt dítěte s nepečujícím rodičem. Při rozhodování o styku by měla být uplatňována shodná kritéria jako při rozhodování o svěření dítěte do péče, tj. právo obou rodičů podílet se na láskyplné péči, výchově a na všestranném rozvoji dítěte v zásadě stejnou měrou a tomu odpovídající právo dítěte na péči obou rodičů. Mimo to, je povinností pečujícího rodiče dítě na styk připravit, tento umožnit a s nepečujícím rodičem spolupracovat (např. vhodně dítě obléknout; dále, rodič nesmí nijak očerňovat či zesměšňovat nepečujícího rodiče, či mu ve styku bránit apod.). Přímý styk by měl být stanoven s ohledem na zájmy a potřeby dítěte. Za minimální základ je zpravidla považován každý druhý víkend, který je doplněn dny v týdnu, aby měl nepečující rodič možnost podílet se i na školní přípravě dítěte. V současnosti je navíc „populární“, odůvodňují-li to poměry, určení velmi širokého styku, který se svým rozsahem blíží střídavé péči.
Kromě přímého styku nesmí být opomíjen ani styk nepřímý. Mimo osobní kontakt má totiž rodič právo komunikovat s dítětem prostřednictvím telefonu, sociálních sítí, e-mailu apod.
Styk může být rovněž omezen (např. styk s dítětem pouze ve dne, styk za přítomnosti třetí osoby, či omezení účasti partnera nepečujícího rodiče apod.) či zakázán. Toto však musí být odůvodněno zájmem dítěte, přičemž nelze nalézt vhodnější řešení.
