K výše uvedené problematice se v nedávné době vyjádřil i Nejvyšší soud, a to ve svém rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1346/2020 ze dne 27. 1. 2021. Ve stručnosti lze shrnout, že v posuzované kauze byli odsouzení původními vlastníky rodinného domu, o který přišli v rámci exekuce, když byl tento dům prodán v rámci dražby. Odsouzení si tohoto faktu byli prokazatelně vědomi, přičemž i přesto po prodeji rodinného domu v něm nadále bydleli po dobu překračující 11 měsíců. To pokračovalo i přes ústní a písemné výzvy ze strany nového vlastníka. Současně měli odsouzení k dispozici další nemovitost, ve které mohli bydlet.

V rámci následně zahájeného trestního řízení byli původní vlastníci odsouzení za výše uvedený přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru. Odsuzující rozsudek byl potvrzen v rámci odvolání, přičemž i následně odsouzenými podané dovolání bylo odmítnuto.

Odsouzení se v rámci podaných opravných prostředků dovolávali subsidiarity trestní represe, tedy že trestní postih je aplikován až jako krajní prostředek, tzv. ultima ratio. Tvrdili, že prostředky soukromého práva byly dostačující. Nejvyšší soud však tuto jejich argumentaci odmítl, když zdůraznil, že odsouzení neoprávněné a úmyslně užívali rodinný dům po nikoli nezanedbatelnou dobu, i přes opakované výzvy nového vlastníka, svévolně ignorovali exekuční řízení, čímž bránili novému majiteli rodinného domu v realizaci jeho vlastnických práv, přičemž měli k dispozici jinou nemovitost k naplnění bytových potřeb. Shrnul tedy, že vzhledem k těmto okolnostem jejich jednání bylo dostatečně společensky škodlivé, přičemž prostředky soukromého práva neposkytovaly za těchto okolností vlastníkovi dostatečnou ochranu, a jejich aplikace by se minula s účinkem.

Výše uvedené tak připomíná, že i v rámci věcí primárně soukromoprávního charakteru může intenzita protiprávního jednání celou věc posunout do roviny trestněprávní, což je dobré mít na paměti.