Od nároku rozvedeného manžela na výživné, který není schopen sám se živit a tato jeho neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, nutno rozlišovat nárok rozvedeného manžela na tzv. sankční výživné.
Z občanského zákoníku vyplývá, že pokud se manželé nedohodnou o výživném, může manžel, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil nebo s rozvodem nesouhlasil, a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, navrhnout, aby soud stanovil vyživovací povinnost bývalého manžela i v takovém rozsahu, který zajistí, aby rozvedení manželé měli v zásadě stejnou životní úroveň. Tímto se tzv. „sankční“ výživné odlišuje od „běžného“ výživného rozvedeného manžela, neboť sankci zde představuje právě možnost přiznání výživného rozvedenému manželu ve větším rozsahu (v rámci „běžného“ výživného hovoříme o právu rozvedeného manžela na výživné v přiměřeném rozsahu, lze-li to zároveň po bývalém manželu spravedlivě požadovat). Dalším limitujícím faktorem „sankčního“ výživného je to, že ho lze požadovat pouze na dobu okolnostem přiměřenou; nejdéle však na dobu tří let od právní moci rozsudku o rozvodu manželství.
Problematický bod vzniku nároku rozvedeného manžela na „sankční“ výživné může představovat způsobení závažné újmy bývalým manželem. Touto závažnou újmou je míněna újma ekonomická (materiální, příjmová), morální i ryze osobní (např. citová). Nepostačuje přitom jen obvyklá, při rozvodu manželství se pravidelně vyskytující újma, ale musí jít o újmu závažnou (viz III. ÚS 155/24). Rozvedenému manželu tak k prokázání jeho nároku nebude postačovat pouze subjektivní dojem o tom, že mu takováto závažná újma byla způsobena, avšak bude se muset opírat o objektivní skutečnosti přesahující obvyklý rámec nepříjemností spojených s rozvodem manželství (např. úplná ztráta příjmů v důsledku rozvodu manželství či podstatné zhoršení zdravotního stavu rozvedeného manžela).
Nárok na „sankční“ výživné pak nemá manžel, který se vůči druhému manželu dopustil jednání, které naplňuje znaky domácího násilí.
