Pro lepší orientaci v problematice mi dovolte připomenout některé základní pojmy. V prvé řadě je zde „zůstavitel“. Zůstavitelem je osoba, jejíž jmění je po její smrti předmětem dědictví. Zůstavitelem může být pouze fyzická osoba – člověk. Hlavními účastníky dědického řízení jsou „dědicové“. Dědicem je ten, na koho má smrtí zůstavitele přejít dědictví. Dědicem může být jak fyzická osoba, tak i osoba právnická, tj. společnost, nadace, fond aj. Z logiky věci dědicem nemůže být ten, kdo zemře/zanikne před zůstavitelem nebo současně s ním.

Další podmínkou, jejíž splnění je vyžadováno k tomu, aby se konkrétní osoba stala dědicem, je tzv. „dědická způsobilost“. Zákon tuto podmínku vymezuje negativně tak, že upravuje, kdy je dědic dědicky nezpůsobilý. Podle občanského zákoníku se dědicky nezpůsobilou stává osoba, která se, zjednodušeně řečeno, dopustila takového jednání, že by bylo proti zásadám spravedlnosti a obecné morálky, aby získala jakýkoliv prospěch ze smrti zůstavitele. Zákon říká, že takovým jednáním, je jednání povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodný čin proti zůstavitelově poslední vůli (např. zničení závěti, její zfalšování nebo i samotné donucení zůstavitele učinit projev poslední vůle). Dědická nezpůsobilost nastává ze zákona a notář (soud) k ní musí přihlédnout z úřední povinnosti.

Zákon zůstaviteli umožňuje, aby čin dědici výslovně prominul, přičemž zároveň neklade žádné formální podmínky projevu vůle. Lze ho tedy učinit i ústně, my doporučujeme volit formu písemnou. Prominutí musí být učiněno pouze zůstavitelem, tedy za jeho života. Nebude-li čin potencionálnímu dědici prominut, nelze účinky dědické nezpůsobilosti již jakkoliv zvrátit.