Jedna ze stran namítala, že smlouva nebyla podepsána zaručeným elektronickým podpisem, ale pouze podpisem vytvořeným prostřednictvím aplikace necertifikovaného soukromého subjektu, což mělo vést k neplatnosti smlouvy.

Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku je pro platnost právního jednání v písemné formě požadován podpis. K tomu, jakým způsobem lze právní jednání v elektronické formě podepsat, se vztahuje nařízení eIDAS (nařízení EU), které rozlišuje několik typů elektronických podpisů.

Může se jednat o kvalifikovaný elektronický podpis, zaručený elektronický podpis nebo (prostý) elektronický podpis.

Nařízení eIDAS také upravuje mimo jiné i účinky prostého elektronického podpisu, který má právní účinky a současně může sloužit i jako důkazní prostředek. V českém právním rámci je nařízení eIDAS implementováno dvěma zákony, zákonem o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce nebo zákonem o elektronické identifikaci.

Dle § 7 zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce lze k podepisování elektronických dokumentů použít i prostý elektronický podpis.

Právní teorie uvádí, že prostý elektronický podpis může mít podobu například jména a příjmení uvedeného na konci e-mailu, naskenovaného vlastnoručního podpisu připojeného k dokumentu, označení souhlasového políčka či použití e-mailové adresy, pokud je zřejmé, kdo ji používá.

Ve zmíněném soudním sporu byla smlouva podepsána elektronicky prostřednictvím aplikace DocuSign. Podstata tohoto podpisu spočívala v tom, že smluvní straně byl zaslán odkaz na e-mailovou adresu, přes kterou měla potvrdit svůj souhlas vložením kódu zaslaného na její telefon.

Soud uznal, že tento způsob podepsání vyhovuje požadavkům prostého elektronického podpisu podle zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, a tudíž jde o závazný projev vůle podepisující osoby.