Uplynutí promlčecí lhůty tedy vede k oslabení práva – právo se stává podmíněným vůči uplatnění námitky promlčení. V případě uplatnění námitky promlčení se pak z práva stane tzv. naturální obligace, dojde k zániku nároku.

Vznesení námitky promlčení je výkonem práva. Nicméně, i právo může být zneužito. Výkon práva může být i v rozporu s dobrými mravy, které lze stručně, v kontextu dosavadní judikatury, označit jako určitý souhrn obecně uznávaných společenských, kulturních a mravních norem.

Život jako takový a právní vztahy nevyjímaje jsou pestré a tedy často nastávají situace, na jejichž řešení jsou přesná a zákonem definována pravidla krátká. Tak tomu je i v situacích, kdy na základě zákonem splněných předpokladů je uplatněná námitka promlčení nemravná, resp. přihlédnutí k ní odporuje spravedlnosti. Na takové situace je pak nutné použít obecné zásady a i mimoprávní korektivy, jako právě dobré mravy.

Judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu se dlouhodobě vyslovuje k tomu, že i uplatnění námitky promlčení může být v rozporu s dobrými mravy, pokud je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil – viz Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04. V dané věci šlo o případ, kdy syn odmítl vydat své matce podíl z obdržené kupní ceny za prodej nemovité věci v jejich spoluvlastnictví, čímž se na její úkor bezdůvodně obohatil, současně pak z těchto prostředků neuhradil ani daň z převodu nemovitostí. V rámci řízení na vydání bezdůvodného obohacení pak vůči své matce vznesl námitku promlčení. Obecné soudy námitku promlčení akceptovaly a žalobu matky vůči synovi zamítly. Ústavní soud však vznesenou námitku promlčení shledal jako zcela nemravnou a řízení před obecnými soudy jako nespravedlivá, pročež tato jejich dřívější rozhodnutí zrušil.

I výkon práva, včetně vznesení námitky promlčení, tak může v širším kontextu věci naplnit znaky zneužití práva a odporovat dobrým mravům.