Široká veřejnost si pak s trestním právem logicky jako první spojí oblast tzv. násilné trestné činnosti. Protiprávní násilí je ze své podstaty spojeno s trestním právem, když právě případy páchaného protiprávního násilí velmi často překračují onu hranici, kdy okolnosti, ale i zájem veřejnosti, vyžadují zásah trestního práva a orgánů veřejné moci, které jej prosazují.

Celá řada trestných činů pak v rámci skutkové podstaty jako jeden ze znaků uvádí spáchání konkrétního skutku násilím. Trestní zákoník pak paradoxně násilí jako takové nedefinuje – obecně je násilí chápáno jako použití fyzické síly, a to za účelem překonání nebo zamezení již kladeného nebo očekávaného odporu ze strany oběti.

Trestní zákoník pak nad rámec výše uvedené, v zákoně však neupravené, definice násilí uvádí, že trestný čin je spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným podobným způsobem. Pod pojmem bezbrannosti pak lze rozumět celou řadu stavů, zejména jsou v této oblasti zmiňovány stavy těžké opilosti, stavy vzniklé v důsledku omamných či psychotropních látek, ale i třeba hluboký spánek. K tomu, aby se jednalo o „násilí“ dle trestního zákoníku je pak klíčové, aby pachatel uvedl oběť sám svým jednáním do stavu bezbrannosti, a to právě lstí či jiným obdobným způsobem.

Lest pak spočívá zpravidla ve vyvolání omylu či uvedení v omyl na straně oběti, kdy nejtypičtějším případem je přimíchávání uspávacích látek do jídla oběti, popřípadě přimíchávání alkoholu do jinak nealkoholického nápoje, čehož si oběť není vědoma.

Praktickým důsledkem výše uvedeného je například u trestného činu loupeže (který vyžaduje, aby byl spáchán násilím) to, že může být spáchán tak, že pachatel využije proti oběti fyzického násilí, ale rovněž i tak, že oběť například lstí opije, aby její následné bezbrannosti využil ke zmocnění se nějaké její věci.