Pro řidiče předjížděného vozidla pak platí, že nesmí zvyšovat rychlost jízdy ani jinak bránit předjíždění. Stává se totiž, že si řidiči při předjíždění tzv. nic zadarmo nedarují a soupeří o to, zdali se předjížděcí manévr povede, či nikoliv (např. když řidič předjížděného vozidla začne zvyšovat rychlost).
Mnozí řidiči pak mají za to, že při předjíždění mohou překročit nejvyšší povolenou rychlost, avšak tento jejich případný argument nemá žádnou oporu v zákoně. Ve věci posuzované Nejvyšším správním soudem (8 As 380/2018 – 31) přispěchal řidič, který při předjíždění překročil nejvyšší povolenou rychlost, s obranou, že takto činil z důvodu krajní nouze, která vylučuje jeho odpovědnost za protiprávní jednání. Bylo však prokázáno, že dotyčný řidič neměl předjížděcí manévr vůbec započít, neboť v dané situaci bylo zřejmé, že se po zahájení manévru nebude moci zařadit bezpečně zpět, ale ani před vozidlo před sebou (nebylo zároveň shledáno, že by řidič předjížděného vozidla svým jednáním jakkoli k nebezpečnosti situace přispěl).
Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že nemůže jít o krajní nouzi tehdy, jestliže daná osoba záměrně vyvolá určité nebezpečí, aby pak mohla při jeho odvracení zdánlivě beztrestně poškodit zákonem chráněný zájem. Tedy vyvolá nebezpečí jen proto, aby se vyhnula odpovědnosti a trestu za jednání, které hodlá uskutečnit. Je vyloučeno, aby se daný řidič mohl dovolat krajní nouze, jestliže svým protiprávním jednáním (když předjížděl v rozporu se zákonem) vyvolal bezprostřední nebezpečí, které mohlo být odvráceno jedině spácháním dalšího protiprávního jednání (překročením nejvyšší povolené rychlosti), se kterým byl již před zahájením předjížděcího manévru srozuměn. Proto v daném případě nemohlo jít o krajní nouzi. Řidiči by tedy měli dbát maximální pozornosti při předjíždění vozidla, neboť naplnění všech podmínek pro uplatnění institutu krajní nouze je velmi sporadické.
