Příčinu nebezpečného předjíždění lze hledat mimo jiné v nedodržení dopravních předpisů, nedostatečném odhadu dané situace, předjíždění ve špatných povětrnostních podmínkách, v nedostatku trpělivosti řidičů, absenci dostatečných zkušeností či jejich prosté nepozornosti.

Mezi základní zákonné povinnosti však patří povinnost řidiče, který při předjíždění vybočuje ze směru své jízdy, dávat znamení o změně směru jízdy. Musí zároveň činit tak, aby neohrozil řidiče jedoucí za ním. K tomu lze ještě dále doplnit např. to, že řidič nesmí předjíždět, dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo (a není-li možné předjetí vpravo za zákonem stanoveným podmínek).

Nezřídka se však v reálném provozu na pozemních komunikacích stává, že řidič tzv. hodí blinkr ve stejném okamžiku, kdy zahájí předjížděcí manévr. Lze dovodit, že takovýto postup ostatním účastníkům silničního provozu nedává moc šancí na jakoukoliv reakci a neodpovídá též zákonné dikci.

Takovýto pohled na věc má i Nejvyšší soud (7 Tdo 839/2024), který v rámci své rozhodovací praxe k výše nastíněné situaci mimo jiné uvedl, že účelem povinnosti, kterou má řidič předjíždějícího vozidla, a která spočívá ve znamení o změně směru jízdy, je dát ostatním účastníkům provozu na pozemních komunikacích najevo svůj záměr předjíždět, tak aby měli dostatek času přizpůsobit tomu svou jízdu. To znamená, že mezi okamžikem, kdy předjíždějící řidič začne dávat znamení o změně směru jízdy, a okamžikem, kdy skutečně začne předjíždět, musí být určitý časový odstup, který ostatním účastníkům provozu na pozemních komunikacích reálně umožní přizpůsobit svou jízdu záměru předjíždějícího řidiče. Takovému požadavku rozhodně neodpovídá postup, který záleží v tom, že předjíždějící řidič začne předjíždět v okamžiku, kdy zároveň začne dávat znamení o změně směru jízdy, resp. kdy mezi oběma okamžiky je příliš krátká doba, která ostatním účastníkům provozu na pozemních komunikacích neumožní včas odpovídajícím způsobem reagovat.