Občanský zákoník upravuje tzv. vyvratitelnou domněnku, která stanoví předpoklad, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, a že každý to od ní může v právním styku důvodně očekávat. Existuje však nějaká pevná definice, která by odpověděla na dotaz, jak si vlastně máme představit takového průměrně rozumného člověka? Nebudeme vás dlouho napínat, neexistuje.

Při posuzování, zdali dotyčná osoba má rozum průměrného člověka, musíme vycházet z několika kritérií. Základním objektivně uznatelným kritériem je to, že daná osoba je svéprávná, přičemž svéprávnost je způsobilost nabývat vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem. Plně svéprávným člověkem se stáváme v zásadě v osmnácti letech (pomineme-li nabytí svéprávnosti dříve, např. v důsledku přiznání svéprávnosti nezletilému soudem). Pokud jde tedy o osobu s omezenou svéprávností (věk či duševní porucha), můžeme vycházet z toho, že ta průměrného rozumu nedosahuje.

Jak tedy průměrně rozumného člověka poznat? Nutno podotknout, že se v žádném případě nemůžeme spoléhat na nejvyšší dosažené vzdělání, postavení člověka ve vysoké funkci, nebo naopak, že se o průměrně rozumného člověka nejedná v případě nezaopatřeného člověka, popř. člověka vykonávajícího povolání, které neodpovídá představě některých lidí o kvalitním zaměstnání.

V zásadě bychom vždy měli zvažovat celou řadu vjemů a poznatků, které v konkrétní situaci ukazují na to, že osoba je nadána průměrnou rozumovou schopností rozpoznat důsledky svého počínání, a to s ohledem na kulturní, společenské, sociální a jiné hodnoty, které jsou v daném společenství obvyklé. Hovorově řečeno, orientuje se v běžném životě a používá zdravý selský rozum.

Příkladem může být právě oblast spotřebitelského práva a koupě nějakého vzácného předmětu. Průměrně rozumný člověk si je sice vědom, že zřejmě půjde o sběratelský kousek, a že bude potřeba prověřit jeho původ u odborníka apod. Nicméně, takový člověk si už nemusí vyhodnotit všechny aspekty koupě, tedy samozřejmě nemusí vědět vše (např. téměř skrytá ustanovení ve smlouvě, se kterými se běžně nesetká, samotný stav předmětu, který může vypadat na pohled v perfektním stavu – reálně však stižen vadami atd.).