Je povinností soudu zjistit, zdali je manželství skutečně hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. Zákon však stanoví v zásadě dvě výjimky, kdy to s rozvodem může být složitější, a kdy je zde zájem na tom, aby manželství trvalo i nadále.

První výjimku představuje situace, kdy rozvod manželství by byl v rozporu se zájmem nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti (zpravidla zletilostí – 18 let), a který je dán zvláštními důvody. Mezi tyto zvláštní důvody můžeme zařadit invaliditu dítěte, resp. špatný fyzický stav, významný zásah do psychiky dítěte apod. Vzhledem k tomu, že rozvod má na děti obecně velmi negativní vliv, musí se jednat o zvláštní důvody, které se vymykají této obecné rovině zásahu do života dětí.

Druhá výjimka nastupuje tehdy, když je rozvod manželství v rozporu se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel, a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma, přičemž pro zachování manželství svědčí mimořádné okolnosti. Naplnění všech uvedených předpokladů je poměrně složité. Již samotný fakt podílu na rozvratu manželství není o zkoumání viny jednoho z manželů, nýbrž o nalezení klíčových bodů rozvratu. Pod zvlášť závažnou újmu můžeme podřadit např. těžkou chorobu manžela s nejasnou diagnózou, jeho objektivní závislost na pomoci druhého, apod. Mimořádná okolnost pak může spočívat např. v délce trvání manželství.

Navíc, i kdyby došlo k naplnění výše uvedených podmínek u této druhé výjimky, rozvodu manželství nic nebrání, a to v případě, že spolu manželé již více jak tři roky nežijí (nelze zaměňovat s pojmem bydlení; manželé totiž spolu mohou bydlet a netvořit nadále osobní, intimní a majetkové společenství).

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že pro zachování manželství, proti vůli jednoho z manželů, musí svědčit významné okolnosti a nepostačí pouze ničím nepodložená tvrzení o fatálních důsledcích rozpadu manželství.