Zákon na tyto situace pamatuje, když stanoví, že není-li matka dítěte provdána za otce dítěte, poskytne jí otec dítěte výživu po dobu 2 let od narození dítěte a přiměřeně jí přispěje na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Za otce dítěte je považován muž, jehož otcovství je určeno na základě tzv. druhé (souhlasné prohlášení obou partnerů, že se jedná o otce dítěte) nebo třetí (určení otcovství soudem – zde se postupuje dle kritéria soulože v rozhodné době; za nejvěrohodnější důkaz se pak v dnešní době považují testy DNA) domněnky otcovství.

Z výše uvedeného vyplývá, že matka má právo na výživu pro sebe a úhradu nákladů spojených s těhotenstvím či porodem. Pokud jde o samotné právo matky na výživu, je potřeba zdůraznit, že matka je v souvislosti s těhotenstvím a porodem fyzicky a ekonomicky oslabena. Je to dáno jednak výpadkem příjmů z pracovního poměru, omezenou možností zabezpečovat své každodenní potřeby a sníženým výdělkovým potenciálem. Proto se při určení výše výživného vychází ze schopností, možností a majetkových poměrů matky i otce. Výživné má být matce poskytnuto v přiměřeném rozsahu v návaznosti na její odůvodněné potřeby, přičemž není zakotveno právo matky dosahovat stejné životní úrovně jako v případě, kdy by byla za otce provdána.

Z pohledu nákladů spojených s těhotenstvím či porodem má matka právo zejména na úhradu těhotenského oblečení, obuvi, jízdného do nemocnice, výdajů spojených s lékařskou péčí, včetně pobytu v nemocnici apod. Nenarodí-li se dítě živé, není pravděpodobný otec zbaven své povinnosti a matka má právo výše uvedené nároky proti otci též uplatnit.

Výživné lze požadovat po dobu 2 let od narození dítěte i zpětně.

Trochu odlišná situace však platí u těhotné ženy, která může, v rámci zmírnění těžkostí spojených s porodem, žádat pravděpodobného otce o výživné i předem. A to nejen pro sebe, ale i pro dítě, včetně pořízení výbavičky, a dalších nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Žalobu v tomto případě musí těhotná žena podat nejpozději do porodu dítěte.