Dle trestního řádu smí osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned policii. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba omezení osobní svobody policii bez odkladu oznámit.

Ve věci posuzované Nejvyšším soudem (8 Tdo 192/2021) se o tom, že zadržení osoby podezřelé nemusí přinést kýžený výsledek, přesvědčil i prodavač, který se jal pronásledování pachatele. Tento měl prodavači při odchodu rozbít skleněnou výplň dveří poté, co mu ze strany prodavače nebyla uznána reklamace. Prodavač se za pachatelem rozběhl, dostihl ho, přičemž se ho snažil do příjezdu policie zadržet. V rámci potyčky s pachatelem mu prodavač silně páčil malíček pravé ruky, čímž mu způsobil zlomeninu a ublížil mu tak na zdraví.

Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že zadržení musí být realizováno adekvátně ke škodě, kterou zadržovaná osoba jako pachatel způsobila. Následek způsobený zadržením by tak neměl být stejný ani závažnější než následek, který byl trestným činem zadržovaného vyvolán.

Nejvyšší soud dovodil, že omezení osobní svobody pachatele trestného činu bude samozřejmě vždy spojeno s jistým nátlakovým postupem, nicméně, v daném případě jednal prodavač v rozporu s mezemi institutu zadržení, když způsobil pachateli újmu na zdraví. Porušením podmínek zadržení je totiž jednání, jež způsobí zadržené osobě újmu, která nebyla nezbytná.

Dle Nejvyššího soudu by se nemohlo jednat ani o případ krajní nouze, resp. nutné obrany, když prodavač, zjednodušeně řečeno, neodvracel přímo hrozící nebezpečí, případně útok vůči své osobě. Pachatel se v zásadě provinil pouze tím, že prudkým zavřením dveří způsobil jejich poškození a odcházel po ulici pryč. Prodavač ho navíc dostihl až po několika desítkách metrů, a až tehdy došlo k uvedené potyčce. Jednání prodavače bylo následně soudy kvalifikováno jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky.