Tyto zásady prostupují celou oblast soukromého práva a jsou základním opěrným bodem při utváření vztahů mezi lidmi. Jako nejdůležitější zásady pak můžeme jmenovat zásadu autonomie vůle a rovného postavení osob soukromého práva.

Zásadu autonomie vůle můžeme v kontextu soukromého, resp. občanského práva vykládat tak, že každé osobě je do vínku dána možnost realizovat se v co nejširším akceptovatelném rozsahu v životě osobním, pracovním, společenském, a dalším (každý může rozhodovat o tom, co si koupí, zdali vstoupí do manželství, zda se podřídí nějakému příkazu, či zda pořídí závěť pro případ smrti apod.), avšak nikoliv v rozporu se zákonem. Typicky pak dochází mezi lidmi k projevům jejich svobodné vůle v podobě uzavírání smluv.

Zásadou rovného postavení osob pak v nejobecnější rovině rozumíme to, že žádná osoba nemůže tzv. autoritativně (jednostranně) rozhodovat o právech a povinnostech osoby druhé (příkladem může být dodání zboží podnikatelem na jeho náklady spotřebiteli, který si nic neobjednal, ani neplatil – spotřebitel tedy nemusí takto dodané zboží vracet).

Výše uvedené zásady jsou ve vnímání osob pevně ukotveny, nicméně můžeme dále jmenovat zásady, na které se v moderní a uspěchané době velmi často zapomíná. Těmi jsou například zásada, že smlouvy mají být plněny, práva patří bdělým (což můžeme spojit např. s promlčením závazků), či zásada, že neznalost práva nikoho neomlouvá.

Zdaleka jsme nevyčerpali celý fond zásad, které ovládají soukromé právo, nicméně je nanejvýš vhodné si je připomenout, protože jejich dodržování je základem fungování demokratické společnosti a právního státu a směřuje k zachování spravedlivých a poctivých vztahů mezi lidmi.