Zdravotní služby – náležitá odborná úroveň

Zákonem definovaná povinnost poskytovat zdravotní péči na náležité odborné úrovni představuje poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.

Ilustrační foto: Designed by Freepik

Uvedená definice vychází z komplexnosti poskytování zdravotní péče, přičemž dle ní lze dovodit, že zdravotnický personál je odpovědný za újmu na zdraví pacienta pouze v těch případech, kdy nedodrží požadavky náležité odborné úrovně při poskytování zdravotní péče.

V případě posuzovaném Nejvyšším soudem ČR (25 Cdo 978/2019) se pacient dostal do sporu se zdravotnickým zařízením z důvodu špatně stanovené diagnózy. Pacient měl dlouhodobé problémy s ramenním kloubem. Podstoupil vyšetření na magnetické rezonanci (MR), přičemž mu bylo diagnostikováno neúplné natržení šlachy ramenního kloubu. Byla nasazena medikace, bolest však neustupovala, a tak se pacient nakonec podrobil operaci. Až tehdy se zjistilo, že šlo o celkové roztržení šlachy ramenního kloubu, které nebylo možno léčit konzervativně (bez nutnosti chirurgického zákroku). Pacient se v důsledku špatného určení diagnózy na MR a komplikací s tím spojených domáhal finanční náhrady po zdravotnickém zařízení.

Soudy dospěly k závěru, že došlo sice k nesprávnému popisu snímku z MR a nepřesnému určení diagnózy, avšak i kdyby byl popis správný, předcházela by vzhledem ke klinickému vyšetření, specifikům zdravotního stavu pacienta (věk, chronický nález) i rizikům operace konzervativní léčba. Jednalo se pouze o dílčí chybu v jinak celkově správném postupu zdravotnického zařízení, který by nebyl jiný ani v případě správného vyhodnocení snímku z MR. Nejvyšší soud ČR také odkázal na své dřívější závěry, a sice že postup lékaře a jeho soulad se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a praxe se vždy hodnotí tzv. „ex ante“, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodování. Stanoví-li lékař při výkonu svého povolání chybnou či opožděnou diagnózu, pak to samo o sobě ještě nemusí opodstatňovat závěr, že již tímto porušil svou povinnost vyplývající pro něj ze zákona. Pouze tehdy, je-li diagnostické pochybení lékaře doloženou příčinou újmy na zdraví pacienta, vzniká odpovědnostní vztah. V tomto případě tak podmínky odpovědnosti splněny nebyly.

Závěrem je vhodné vyjádřit poděkování a podporu všemu zdravotnickému personálu, který se v současnosti jakýmikoliv dostupnými prostředky podílí zásadní měrou na zmírnění dopadů nemoci COVID-19.

Další zprávy z regionu