Dnes se plynule přesuneme od služebností pozemkových ke služebnostem osobním, a to konkrétně k právu užívacímu a požívacímu. Na rozdíl od pozemkových služebností jsou tyto vázány na konkrétní osobu, jsou s ní tzv. spjaty, a to v souladu s tezí „dokud nás smrt nerozdělí“. Osobní služebnosti totiž automaticky nepřecházejí na dědice. Přičemž podstata služebnosti zůstává nadále zachována, a sice, že vlastník věci musí ve prospěch jiného něco trpět nebo se něčeho zdržet.

V dnešním článku doplníme náš exkurz do oblasti možná ne zcela „tradičních“ služebností, když si představíme právní úpravu služebnosti okapu, práva na svod dešťové vody, či služebnosti rozlivu.

Přestože dnešní téma článku nepředstavuje jakýsi „hlavní proud“, na který by se zaměřoval široký okruh lidí, může být zajímavou ukázkou toho, na co vše je v právní úpravě, zde reprezentované občanským zákoníkem, pamatováno a jaké všechny situace mohou být řešeny. V tomto případě se nadále držíme oblasti služebností (tj. postihují vlastníka věci tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho se zdržet).

Občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 přináší vlastníkům nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, právo žádat, aby jim soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.

Fakt zajištění přístupu k nemovitosti je vždy nutno důsledně prozkoumat a právně ošetřit. Rozhodně nedoporučujeme spoléhat na dobré vztahy minulých generací nebo na slibované dořešení až po nějaké době. Je-li přístup k nemovité věci možný pouze přes cizí pozemky, pak je zapotřebí zpozornět.

Jen co jsme uzavřeli další pomyslnou životní kapitolu, tentokrát s číslem 2019, již zvolna začínáme žít příběh kapitoly s označením 2020. Znovu tak u spousty lidí nastal čas plnění novoročních předsevzetí, jejichž vedoucím motivem je často zlepšení osobní, rodinné, společenské, pracovní či jiné situace.

Dnešním článkem ukončíme naše povídání o problematice dědického práva, když si připomene institut vydědění. Zákon stanoví, že zůstavitel může vyloučit tzv. nepominutelného dědice z práva na jeho povinný díl, či ho v jeho právu na povinný díl zkrátit. Zároveň uvádí důvody, pro které může zůstavitel k takovémuto kroku přistoupit.

V minulých článcích jsme se zabývali dědickou smlouvou a částečně i závětí, přičemž dnes si přiblížíme nejslabší z dědických titulů, tj. dědění ze zákona. A to včetně situace, kdy se na základě této zákonné posloupnosti nedobereme kýženého výsledku, tedy nalezení dědice.

Jednou z novinek, které nový občanský zákoník zavedl v oblasti dědického práva, je tzv. dědická smlouva. Ta se kromě dědění ze zákona a dědění na základě závěti stala dalším z možných právních titulů nabytí dědictví.