Minule jsme si vysvětlili základní pojmy spojené s dědickým právem. V tomto článku se zaměříme na situaci, která se na první pohled může jevit jako nepředstavitelná, nicméně život sebou přináší tak různorodé situace, že ani tuto nelze bez dalšího vyloučit.

Od roku 2014 se s účinností nového občanského zákoníku v oblasti dědického práva změnilo mnohé. Byly zavedeny zcela nové právní instituty a dědické právo se začalo více orientovat na ochranu vůle zůstavitele. Některé instituty mohou mít v případě nevědomosti a s tím související případnou nečinností dědiců mnohdy překvapivý nežádoucí dopad v jejich osobní a majetkové sféře.

V případě vadného zhotovení stavby dává občanský zákoník objednateli právo, aby spolu se zhotovitelem stavby povolal k odpovědnosti poddodavatele zhotovitele (subdodavatele), a dále i toho, kdo dodal stavební dokumentaci a toho, kdo prováděl dozor nad stavbou.

Dnes si přiblížíme jednu specifickou povinnost zhotovitele, kterou má ve vztahu k objednateli, a jejíž porušení má za následek jeho odpovědnost za vady díla, které v důsledku toho bude jím zhotovované dílo případně mít.

V kontextu nedávného nálezu Ústavního soudu (IV. ÚS 2000/18) si dnes přiblížíme otázku dobré víry ve vztahu k převodu, resp. držbě vlastnického práva.

V dnešním článku se po nějaké době opět vrátíme do oblasti motorismu, kdy upozorníme na problematiku ztráty registrační značky (SPZ), včetně možných negativních dopadů.

Dnešní příspěvek je určen všem, kteří vymáhají své pohledávky za dlužníky na Slovensku. Dne 31. 7. 2019 byl ve Zbierce zákonov Slovenskej republiky publikován zákon č. 233/2019 Z.z., o ukončení niektorých exekučných konaní, který bude účinný od 1. 1.2020. Jedná se o právní předpis se zásadními dopady. Jeho cílem je ukončení exekucí zahájených před 1. 4. 2017 a vedených dle předpisů účinných do 31. 3. 2017, které zároveň označuje jako tzv. staré exekuce.

Dnes si představíme institut rodinného závodu, jež byl do právní úpravy zakotven spolu s účinností „nového“ občanského zákoníku, tj. od 1. ledna 2014.

V minulém článku jsme si přiblížili výchovná opatření ukládaná orgánem sociálně-právní ochrany dětí, příp. soudem. Dnes toto povědomí rozšíříme o krajní řešení v situaci, kdy jsou výchova dítěte, nebo jeho tělesný, rozumový či duševní stav, anebo jeho řádný vývoj vážně ohroženy nebo narušeny do té míry, že je tento stav v rozporu se zájmem dítěte, anebo jsou-li tu vážné důvody, pro které rodiče nemohou výchovu dítěte zabezpečit. Tímto krajním řešením je nařízení ústavní výchovy soudem, která je pak vykonávaná např. v diagnostických ústavech, či dětských domovech.